Jáchym Topol předběhl dobu. Jeho básně bych osobně předložil raperům, nebo některým metalovým, či punk-rockovým seskupením. Pro mě postrádají skutečnou básnickou hodnotu, nemohu je brát ani jako revoltu vůči společnosti. Na tento příměr jsou příliš osobní. Zobrazují rozervanost lidského jedince a částečně podtrhují jeho neslučitelnost s jakoukoliv společností, ale i neschopnost začlenit se sám do sebe. Pár básní je povedených, ale skutečně bych je spočítal na prstech jedné ruky. Překvapí některá přirovnání, jsou neotřelá. Myslím, že jeho básně přijmou bohémské typy, nespokojení umělci a mládež, která bojuje proti něčemu, co ani sama neumí pojmenovat. Já sám básně považuji za pohlazení. A rukou třeba i drsnou, zvrásněnou. Tohle byla facka. Facka od rybáře, který v hustém dešti chytil obzvláště kluzkou rybu.

Zajímavá sbírka existencionálních básní Jáchyma Topola vypovídající o jeho rozervanosti, naštvanosti a bezmoci, je plná deprese, soužení a myšlenek na sebevraždu v životě, který z výrazné části člověku lajnuje systém a společnost. V určitých momentech s ním musím soucítit, protože mám často podobné pocity prázdnoty, zmaru a nesmyslnosti života.