Píseň o lítosti jsem četla a vnímala opravdu s lítostí. S lítostí nad ztracenými životy postav, které jsem si zamilovala. Jediný, kdo přežil holokaust, Daniel, přijíždí do rodného městečka a vzpomíná na dětství spojené s obyčejným životem podle židovských tradic, kdy hledal odpovědi na otázky týkající se boží spravedlnosti i samotné existence Boha. Odpovědi dostával nejen díky způsobu života věřících (velmi zajímavé), ale především díky moudrému náhledu dědečka Filipa. Právě on mi potvrdil to, o čem jsem celý život přesvědčená (a o čem jsem čas od času musela přesvědčovat někoho ve svém okolí). Lítost je cit veskrze kladný. Zabraňuje mi činit zlo jiným, pomáhá mi domýšlet, komu a jak můj budoucí čin může ublížit. Mám Viktora Fischla ráda. Jeho knížky mě oslovují především díky jasně formulovanému morálnímu aspektu.

Viktor Fischl zpívá. Zpívá o lásce, hříchu a odpuštění, soucitu a lítosti. Zpívá smutnou píseň o životě a o smrti, bohu a spravedlnosti. A skrze životy členů malé, chudé židovské obce předává poselství, jak se rodí postoje člověka, jeho názory a morální hodnoty. Moudrost, porozumění, pochopení a ponaučení prýští z každé věty.