Veľmi smutná, ale zároveň krásna kniha, zvláštna predovšetkým svojím jedinečným jazykom. Je mozaikou kreolskej kultúry a pomerov doby, v ktorej dochádza k zániku literatúry slova a naopak k zrodu písanej literatúry. Je to pocta tradičným kultúrym hodnotám a ľudovej slovesnosti. Románu dominuje veľmi silný motív, prítomný rovnako v mnohých iných knihách súčasnej literatúry, ktorým je tvrdý stret starého tradičného a nového moderného sveta a jeho výdobytkov. Dej románu sa odohráva vo Fort de France na francúzskom Martiniku a pojednáva o živote pozoruhodného ľudového rozprávača, veľkého optimistu a milovníka života - Soliba Ohromného, ktorý medzi obyvateľmi mestečka požíva obrovskú úctu. Keďže sa začína momentom Solibovej smrti, o jeho živote sa dozvedáme len retrospektívne, prostredníctvom rozprávania, spomienok a príbehov ľudí, ktorí s láskou spomínajú na jeho osobu. Solibova smrť spôsobí reťaz nešťastných udalostí, pri ktorých prídu o život niekoľkí Solibovi praznivci... „Když se po velmi dlouhé době objevil v ulicích města zarostlý a plachý, propadl všem neřestem negrů odsouzených k záhubě. Stařeny z tržiště, kde parkoval svou bídu, mu začali říkat Solibo, což znamená negr, který padl až na dno díry a nemá žebřík, aby z ní vylezl. Jak už to v takových situacích bývá, střeny ho v hodinách klidu hostily slovy: slovy přežití, slovy mazaností, slovy, v nichž je uhlí zoufalství přemoženo malinkými plamínky, slovy vzdoru – všemi těmi vlastnostmi slova, jež otroci vytvořili v žáru nočních bdění, aby zabránili zhroucení nebe… (…) Brzo se z něho stal příjemný mladík obdařený radostnou důstojností, každý mu rád naslouchal. Říká se, že jeho řeč byla krásná a uměla najít cestu ke každému uchu a znala všechny ty neviditelné dveře, které vedou k srdci. Kromě toho uměl nějakým zázrakem příběhy vyprávět úplně neznámým způsobem: dalo by se říct, že obrátil do sebe sama jejich nejzazší významy. Ohromným ho nazval jeden starý vypravěč (takový hrubý slovař), který ho slyšel jednou v sobotu na tržišti. On to adjektivum dlouho odmítal: Kdepak! Jen Solibo… Solibo… Nakonec z toho vyšlo to, co známe."