Pratchett byl geniální spisovatel v tom, jak krásně dokázal propojit fantasy s realitou. V Ankh-Morporku přicházejí na svět první noviny Ankh-Morporská kometa, který edituje Mikuláš ze Slova a díky tomu není o skandály nouze, protože některá tajemství mají zůstat skryta a ne o nich psát, aby o tom věděli všichni. A když k tomu ještě začne do novin fotit upír Otto, tak i vše může být zdokumentováno na fotografiích. O napětí a hlavně velkém humoru zde není nouze. Všichni ankhmorporští občané jsou jako občané naší země, naprosto věřit všemu co se napíše do novin, protože když je to napsané, tak to musí být PRAVDA

Podle nedávného průzkumu mezi britskými knihkupci se jeho romány kradou mnohem více, než knihy kteréhokoli jiného autora. Deset procent objemu všech sci-fi a fantasy prodaných v Británii připadá na vrub jednoho jediného spisovatele. S trochou nadsázky můžeme říci, že žádný britský vlak nevyjede, dokud si alespoň v jednom kupé někdo neotevře jeho knihu. O kom že je řeč? O nikom jiném než o Terry Pratchettovi. Jubilejní pětadvacátý díl Úžasné Zeměplochy jménem „Pravda“ je dobrou příležitostí k rekapitulaci a malému zamyšlení, CO vlastně lidé na Pratchettově humoristické fantasy vidí a proč si po celém světě získal tolik fanoušků. Pro nezasvěcené: Zeměplocha je kotouč, plochý svět na zádech čtyř gigantických slonů, kteří zase stojí na hřbetu šestnáct tisíc kilometrů dlouhé želvy A’Tuin. Většina příběhů se pak odehrává v metropoli Ankh-Morpork, kosmopolitním městě obývaném takovou cizorodou a potenciálně výbušnou směskou, jako jsou lidé, trpaslíci, trollové, vlkodlaci, a dokonce živé chrliče. Před čtyřmi lety napsal Viktor Šlajchrt v týdeníku Respekt, že „děj (zeměplošských románů) působí jako řada celkem zábavných klipů, které však staršímu čtenáři začnou po chvíli připadat monotónní.“ Nic nemůže být dále od pravdy: zatímco první dva díly (Barva kouzel a Lehké fantastično) byly parodickou reakcí na nekonečně špatné, třetiřadé odvary z Tolkiena a těžily hlavně ze situačního a slovního humoru, další pokračování jsou nepoměrně hlubší, s nepřehlédnutelnými filosofickými přesahy. Zeměplocha je Pratchettovou metaforou našeho světa, mírně pokřiveným zrcadlem nastaveným naší současnosti, theatrem mundi, které demiurgovi Pratchettovi skýtá pestrou paletu beletristických možností. Tak například Malí bohové jsou výmluvným svědectvím o mentalitě náboženských fundamentalistů, Pohyblivé obrázky vypovídají o korumpujícím vlivu Hollywoodu lépe než suchá literatura faktu a Muži ve zbrani si zase berou na mušku politickou korektnost a zákony o rovných příležitostech. Pratchett sám k tomu říká: „Lidé jsou přesvědčeni, že opakem legračního je vážné, ale legrace není o nic víc opakem vážnosti, než je trojúhelník opakem černé. Opakem vážného je nevážné a opakem legračního nevtipné. Já se pokouším psát o závažných záležitostech vtipným způsobem.“ Ačkoli jsou jeho romány přístupné všem čtenářům (svědčí o tom i fakt, že v Británii má mnoho fanoušků mezi teenagery, kteří by jinak knihu nevzali do rukou), ti vzdělanější si také přijdou na své: v Pyramidách Pratchett přehrává jednu scénu z Hughesova románu Tom Brown’s School Days, Mortem se míhají narážky na Dickensovy Nadějné vyhlídky, zápletka Soudných sester využívá motivů ze Shakespearova Macbetha a Pratchettovy Dámy a pánové jsou mnohem podstatnějším způsobem založeny na Snu noci svatojánské. A takto bychom mohli pokračovat dlouho, naštěstí toho není třeba. Nutné je ovšem připomenout, že k popularitě Pratchettových románů v českých zemích víc než výraznou měrou přispěl jeho dvorní překladatel Jan Kantůrek. Převod humoristického románu klade na jeho překladatele mimořádné nároky a Kantůrek se se stovkami slovních hříček a kalambúrů pokaždé vyrovnal zcela suverénně. Jeho čeština je zvučná, šťavnatá a jadrná, využití slangových nářečních prvků vynalézavé, z jeho překladu čiší radost z jazykové hry. Pavel Eisner se kdysi durdil, že Češi „mají v rukou stradivárky a hrají na ně jako šumaři“. Virtuózové jazyka českého jako Tomáš Hrách (který mimo jiné překládal Pratchettovu Nefalšovanou kočku) a Jan Kantůrek dokazují, že tomu tak rozhodně být nemusí. Ale zpátky k autorovi: na rozdíl od mnoha jiných humoristů je Pratchett spíš laskavý než misantropický, nenápadným a nevtíravým způsobem propaguje obyčejnou lidskou slušnost a je jiskřivě zábavný, aniž by se musel uchylovat k hrubým stereotypům. Jeho poslední román Pravda začíná odhalením, že „trpaslíci umějí proměnit olovo ve zlato“ (později se ukáže, že pouze zprostředkovaně, díky prvnímu ankh-morporskému tiskařskému stroji). Terry Pratchett se svým trpaslíkům aspoň v jednom ohledu podobá: zcela neomylně dokáže z literární matérie vykutat valouny humoru.