Některé publikace člověk ocení až časem - a tato příručka je toho zářným příkladem. Jsem moc ráda, že ji mám ve své knihovně, a vím, že tento klenot nedám z ruky. Četla jsem ji několikrát, hlavně ke zkouškám, a je to jedna z nejlepších knih, která se zabývá dějinami naší literatury. Je to zvláštní, ale při pročítání mne vždycky nějak očaruje a uhrane. Její kouzlo spočívá nejen ve způsobu, jak je napsaná - čtivým a poutavým jazykem. Nehází na nás jen sbírku faktů a dat: líbí se mi, že při každém čtení objevím něco nového a překvapujícího, co mi dosud unikalo, o čem jsem neměla tušení... pokaždé mne něčím dostane. Nejde o žádný "dietní suchar bez příchuti a koření" pro "literární vegany", kteří se klidně nechají odbýt jednoduchými náhražkami - právě naopak, její čtení připomíná "pořádně výživný steak s bohatou oblohou", jenž musí zákonitě nasytit každého milovníka naší literatury. Text je šikovně prošpikovaný zajímavými citacemi a ukázkami, bohatě dokumentujícími nejen dobu, jíž se výklad týká. Najdeme zde četné obrázky a fotografie, dozvíme se podstatná fakta i důležité drobnosti ze života autorů, aniž by ovšem tyto informace nabyly podoby vulgární či laciné podbízivosti. Líbí se mi, že tvůrci publikace neřeší žádné skandální vztahy či excesy, že z literátů nedělají žádné dobové "mediální hvězdy", a přesto o nich píší čtivě, ovšem tak, aby ctili jejich památku. A tak to má být. Možná i díky tomu jsem při jejím posledním pročítání již neměla takový ten neosobní pocit, že přede mnou stojí jen jakýsi "blíže neurčitý tvůrce" - ale konkrétní spisovatel jako člověk z masa a kostí. Způsob, jakým jsou jednotlivé kapitoly napsány, mne často nutil k hlubšímu zamyšlení, a to nejen nad údělem autorů či děl, ale třeba nad smyslem života vůbec. To poznání mne skutečně ohromilo. Přiznávám, že moc nemusím vývoj naší literatury do 19. století, ta doba mi přijde příliš vzdálená, literatura poněkud "těžkopádná", prostě trochu - cizí. Možná proto jsem se při čtení nemohla dočkat, až "zavítám do důvěrně známých vod" doby 20. století, která je mi přeci jen bližší. Ale když jsem se dostala k životu J. A. Komenského, cosi se ve mě změnilo: jako bych ho viděla v jiném světle, najednou mi přišel hodně zajímavý, nejen proto, že jako Fénix doslova "vstal z popela" a má co říci i dnes. V duchu se mu omlouvám za to, že jsem ho ve škole neměla moc ráda, poněvadž jsme k jeho dílu byli vedeni pod tlakem - ale vlastní cestu k takovému autorovi si musí najít každý sám. Blahořečím tvůrcům knihy, že mne takto nenápadně "zlanařili" k tomu, abych něco z jeho díla zkusila přečíst. A takových podobných "chvilek prozření" jsem během čtení celé té bichle zažila nemálo. Pokud vás opravdu zajímají dějiny naší literatury, klidně vám tuto knihu mohu doporučit. Ať už se budete chtít něco skutečně dozvědět, nebo budete potřebovat najít nějaký odkaz - je to opravdu kvalitní a úžasná publikace. S klidným srdcem ji pasuji na takový "kánon studentů bohemistiky" - šikovně balancuje na hraně literatury odborné i populárně-naučné, na hraně vysokoškolské a středoškolské učebnice. Pro studium však bohatě stačí. Určitě patří do rukou i učitelům: a látka to rozhodně není nudná, na určitých místech se dokonce i ten humor objeví :-) A já mám v jednom jasno: k téhle knize se budu stále a ráda vracet. ..."Poprask kolem Zbabělců přitom zastínil literární kvality díla, jež působily na vývoj české prózy. Je to důsledně vnitřní, "svědecká" perspektiva vyprávění, která využívá silně osobní ich-formy. Dále jsou to autenticky působící, úsečné dialogy, kdy nepůsobí jen sám text, ale i podtext, neboť postavy často záměrně nemluví o tom, co si vskrytu myslí. /Škvorecký později vzpomínal na to, jak se učil dialogy psát a jak se inspiroval vzorem Hemingwayova románu Sbohem armádo./ A neméně převratný byl i hojný výskyt obecné češtiny a slangu." ..."V rodokmenu tvorby Bohumila Hrabala najdeme jak Jaroslava Haška a Ladislava Klímu, tak pozdní surrealismus, Skupinu 42 a Odyssea Jamese Joyce. Silně na něj působilo i moderní výtvarné umění. Pro jednu linii Hrabalových próz je příznačné "pábitelství". Slovo "pábit" použil již Vrchlický, ale proslavilo se až Hrabalem /próza Pábitelé ve stejnojmenné knize 1964/. Pábitelé jsou lidé nekonvenční a "posunutí", ztřeštění fantastové, posedlí svými sny a stále žasnoucí. Významnou úlohu v Hrabalových dílech mívají dialogy - někdy jsou to "hovory lidí", zachycené se smyslem pro originální řečové gesto, jindy spíš rozvedené tragikomické a groteskní scény."

Vynikající literární příručka.