Takové příjemné, úsměvné čtení. Trochu mi vadila přímá řeč bez uvozovek, ale dá se na to zvyknout.

Rodina arménských přistěhovalců Garoghlanianů v Kalifornii začátkem dvacátého století rozhodně svůj americký sen nežila - přesto - lze její osudy, reprodukované perem dvanáctiletého kluka a člena nejmladší generace klanu, číst jako pohádku. Čarovné vyprávění dospívajícího Saroyanova alter ega, vzpurného a geniálně nadaného Arama, je snovým odrazem perné reality imigrantské chudiny - odrazem zakletým do takové jemnosti a lehkosti, že by v něm chtěl své dětství prožít každý. Osobitost a jedinečnost rodiny, která má stěží co do úst, jejímž mottem je ale až navěky čest, která pramení z neutuchající víry v dobro a zlo, je odzbrojující. Saroyanovy velké příběhy vyrůstají z vyschlé půdy a blátivé řeky - ze země nikoho. Ve své kouzelnosti prodchnuté truchlivostí něčeho pomíjivého, ale v momentu nádherného a drtivého, ve své velikosti v malosti, připomíná Aramova paměť Hrabala a jeho pábitelství. Kdy dokonce i Saroyan má svého strýčka Pepina (i když v tomto případě rázného a vážného). „To nevadí. Toho si nevšímej.“ „Strýček se ropušníkovi zadíval zpříma do očí. Ropušník se mu rovněž zadíval do očí. Půl minuty na sebe zírali a ropušník potom otočil hlavu a hleděl do země. Strýček si oddechl úlevou. Tisíc by jich dokázalo člověka zabít, předpokládám, nadhodil. Nikdy se jich nevyskytuje moc pohromadě. Sotva uvidíš víc než jednoho najednou. Ale velký by člověka mohl kousnout a způsobit mu smrt. Nevyrostou, jen jako tenhle. Na to, jak jsou malí, mají děsivé oči. Víš jistě, že jim nevadí, když je bereš do ruky? Zapomenou na to, jakmile je položím na zem. Vážně si to myslíš? Myslím, že nemají moc dobrou paměť. Strýček se narovnal a zhluboka se nadechl. Pusť ho, přikázal mi. Buďme milosrdní k nevinným stvořením všemohoucího Boha. Pokud není jedovatý, a když vyroste, není větší než myš, nevyskytuje se ve velkých množstvích a nic si nepamatuje, tak ať se ten ustrašený drobeček vrátí na zem. Milujme havěť, která tu s námi žije.“