A jsme opět zpátky, ve Francii 12. století. Duby se v tomto díle zaměřil již ne tolik na samotné dámy a jejich osudy, které notně rozebíral v prvním díle (samozřejmě, příkladům se vyhnout nedalo), jako spíše na obecné zákonitosti. Rozdělení knihy do tří částí napomáhá lepší orientaci: v první se dovídáme něco o vztahu nejen společnosti, ale hlavně žen, k mrtvým. V druhé části se Duby zaměřuje na rozdělení žen od manželek, přes "přítelkyně" až po konkubíny a ve třetí na samotnou moc dam. Informace, které Duby prostřednictvím knihy sděluje, nejsou převratné ani nové, přesto však velmi přínosné, pomáhající si přece jen připomenout, jak to ženy měly těžší než muži, kteří se k nim chovali jako ke kusu majetku. Není překvapivé, že hl. úkolem ženy byla poslušnost, schopnost plodit zdravé a silné potomky (nejlépe syny), být laskavou manželkou a být tou, která v případě potřeby svými půvaby a něhou dokáže nalomit i sebetvrdšího válečníka. Nicméně, jakási aura tajemna, neustále se vznášející nad ženou, nutila muže mít z nich strach, a proto se snažili dokazovat svou nadřazenost. Ale ženy, to nebylo jen zlo, ale i dobro. Ony byly ty, které se staraly o to, aby památka rodu zůstala zachována a jeho členové zůstali v paměti. Ony byly ty, které plnily funkci jakéhosi mostu mezi dvěma rody, když nebylo mužského dědice. O nich se odvíjela dynastická linie, jelikož v drtivé většině případů byla ženy vždy bohatší a urozenější než muž, kterého si brala. I díky tomu, ač pramenů o ženách je velmi málo, se těšily ony a jejich předkové o malinko větší úctě než muž a jeho předci. A proto, važme si žen. Nepíšu to z důvodu, že jsem sama žena, ale proto, jakým údělem dříve trpěly. Ale jako není nebe bez mraků, tak i žena by bez muže nebyla nic a naopak. Obojí je pevně svázáno, jen.....ženám prostě nebylo věnováno dříve tolik prostoru a je dobře, že se Duby rozhodl napsat tuto poutavou a čtivou knihu, která nemá ani moc stránek :)