Hitlera či Stalina zná každý (respektive, každý si to myslí). I Mussoliniho zná leckdo (byť reálně málokdo). Ale Horthyho a Pilsudského znají už jen zájemci o dějiny, a co teprve Smetonu, Pätse a Ulmanise? Ty už znají jen skuteční historičtí fajnšmekři a čtenáři této výborné knihy, která (s ohledem na svůj formát) poskytuje vše, co lze od takto tématicky zaměřené knihy očekávat. Autoři zavádí zájemce do většinou opomíjených oblastí meziválečné východní Evropy, kde rovněž vládly autoritářské režimy, ale jelikož postrádaly jak expanzionistické snahy, tak efektivní ohňové průvody či expresivní řečníky, historie na ně málem zapomněla. A přitom se mi zdá, že jejich příběhy jsou pro dnešní dobu mnohem aktuálnější (či inspirativnější?), než stokrát omílané zrození bolševického či nacistického režimu, které je do velké míry (alespoň v Evropě) neopakovatelné. Diktátoři jako byl Hitler jsou totiž velmi vzácní, ale moderní dějiny jsou plné pevnou rukou vládnoucích mužů, jejichž hodnocení dějinami je mnohdy rozporuplné, ale rozhodně z nich nedělá čiré zlo, často jde spíš o kontroverzní otce národa. Napsáno čtivě, s odpovídajícím zachycením všech důležitých momentů každého z režimů. Autoři k tématu přistupují profesionálně a s nadhledem, bez jakýchkoliv laciných emocionálních soudů. Doporučuji všem, co se chtějí dozvědět, jak vypadají "obyčejné" diktatury, proč lidi rádi silné vůdce, či čeho se vyvarovat, aby vám někdo neukradl revoluci.

Jako info o nepříliš známých režimech je to velmi dobré. Avšak je zde znát, že z autorského kolektivu napsal jednu kapitolu student, druhou pak doktorandka (což bylo snad možné v roce 2003, dnes už těžko). Naopak kapitoly o Pobaltí hodnotím převážně pozitivně. Snad jen bych očekával menší zalíbení ve floskulích typických pro prvoplánové odmítání těchto režimů z hlediska nedostatku demokracie. Např. stále mě zaráží očekávání, že "demokratické" strany by se měli spojit proti "nepřátelům demokracie". Dalo by se to snad očekávat v Německu, kde nacisté skutečně představovali zjevné nebezpečí. Ale proč by se měli např. agrárníci spojovat se soc. demokraty, když v nich mohou vidět ještě větší nebezpečí než ve vojenské vládě? Přiznávám autorů snahu propagovat výhody demokracie, ale buď by se to mělo dělat promyšleněji (opravdu ne označovat 5. francouzskou republiku za prezidentský systém), a nebo by se měli soustředit čistě na popis historie.