Osobité, nezanedbatelné a inspirativní čtení. ----------------------------------------------------------------------- ÚRYVEK: (…) Měl jsem to štěstí, že mi Jizerské hory hleděly přímo do oken. Vídal jsem je v oranžovém světle vycházejícího slunce i v dohasínajícím přísvitu večerních červánků, hleděly na mne zpod mraků i z průzračného nebe. A měl jsem na vybranou: zvyknout si na ně jako na okoukaný obraz, který přestaneme vnímat, anebo v tom zdánlivě neměnném panoramatu nacházet pokaždé něco nového, brát je jako malý výsek živé skutečnosti, která slibuje a přitahuje, která vybízí a vábí k objevování. Ano, už ten pouhý pohled z oken byl neustálou výzvou. A mě nebylo třeba zvlášť naléhavě vyzývat.(…)

Ze stránek Malého jizerského ticha na vás bude sálat čirá láska... k nádheře a důmyslnosti přírody, ke kopcům, k tichu, k radosti utíkání se do nitra jizerských lesů. Občas z vyprávění ukápne slza stesku - nad zkázou, kterou může způsobit lidská činnost, nad nenávratností starých časů, nad tím, co pominulo a už se nebude nikdy opakovat. Ale vždy zbývá naděje, a pro Jizerské hory to platí rovněž :)