Ve zkouškovém období po úspěšně složené zkoušce řekl jsem si, Vojtěchu, odpočiň si alespoň na den, odreaguj se u něčeho. Tak jsem sáhl po těchto dvou Kunderových esejích. Proč ne? Zneuznávané dědictví Cervantesovo Neskutečně zajímavý esej, který toho opravdu má co nabídnout. Tak například Husserla a Heideggera. Prousta. Flauberta. Tolstého. Diderota. A mnoho dalších. Ale nebojte, ve skutečnosti to nemusíte mít všechno přečtené, esej je velice přístupný. A o čempak nám vlastně říká? O románu. Román je, pravda, žár, který dostává snad nejvíce na frak. (Ignorujme poslední předsmrtné skřeky poesie, mluvím výhradně o próze.) Je pravda, že žijeme v rychlé době (jakou si autor v době tvorby eseje neuměl ani představit) a román se do ní, zdá se, většinou nehodí. Konec konců, jsme na databázi. Každá druhá kniha která má víc jak tři sta stran je komentována tím, že je to moc dlouhé. Na román není čas. Vidím to i na sobě, ten Dostojevského Výrostek mi dává na prdel už půl roku. Ale to je chyb naše, ne chyba románu. Román je strašně široká věc, do které lze nacpat doslova cokoli, filosofie, věda, životopisy. Cokoliv. Ale na co klade důraz esej, je skvělým odrazem doby. Možná zase jednou melu kraviny, ale já prostě nemohu nevidět v Kunderových textech nevidět hermeneutický kruh. Román (Ať už Karenina, Švejk, Jakub fatalista,…) ukazuje kousek duše člověka a to sice ten kousek, na nějž je kladen důraz v době vzniku. A ukazuje nám tak do jisté míry nejen dobu vzniku (klasicky situaci kdy „smysl pozbyl všeho smyslu“ jak demonstruje například Kafka), ale i dobu kdy je čten. Konec konců, vrcholem hermeneutiky je Jakub a jeho pán od Kundery, kde je dialog osvícenství a postmoderny očividný. Autor popisuje smysl románu v protipólu proti moderním vědám, jako světlo ozařující svět, abychom v tunelech vědy nezapomněli na lebenswelt. Na to, že máme ještě také žít. A já, samozřejmě literární ignorant a nevzdělanec, nevidím možnost s Kunderou v tomto nesouhlasit. Snad jediný problém který mám souvisí s tím, že Kundera román, který neodhaluje „dosud nepoznanou píď existence“ označuje za nemorální. V tomto bych souhlasil spíše s profláknutým tvrzením Wilda, že román nemůže být morální, či amorální, pouze dobrý, nebo špatný. Kundera, myslím, zbytečně podléhá postmoderní nutnosti performance. Ale nakonec, co já o tom vím? Jeruzalémský projev Další esej – tedy projev, ale co si budeme, esej to je – která tematicky souzní s Dědictvím. Otevírá však některá další témata. Hned v úvodu Kundera hovoří o romanopisci jako služebníkovi umění a o tom, že naopak to být nesmí. Jedná se o odůvodnění jeho snahy potlačit sebe sama a upřednostnit dílo, snahy zabít autora. Což je po mém soudu snaha zajisté oceněníhodná, myslím že autor by opravdu měl knize ustoupit, ale on to ten Kundera pojal celé špatně. Nedošlo mu, že v době, kdy jedním z nejoblíbenějších žánrů je detektivka, nemůže čekat, že záhadnost zbaví jeho dílo jeho osobnosti. Naopak samozřejmě vydráždila potřebu mluvit o Kunderovi, o tom záhadném Kunderovi. Většina textu se opět zabývá významem románu, k tomu však už nemám moc co říci, výše jsem napsal vše co jsem napsat mohl. Ale ještě jedna myšlenka z textu mne zaujala. Kundera vyzdvihuje problém masové kultury a rozvoje technologie. Témata běžně spojovaná s postmodernou a patrně důvod, proč je na postmodernu mnohokrát hleděno negativně (samozřejmě vedle její přirozené liberálnosti). Jsem upřímně rád za vyzdvižení toho, že „hloupost neustupuje před technikou, pokrokem, modernitou, vědeckým rozvojem, ona se vším tím rozvojem sama rozvíjí!“. To je téma aktuálnější než kdy jindy a je třeba jej vnímat. Mno, ale dost již. Jdu zase dělat něco užitečného.

Výborné dvě eseje o dějinách románu. Milan Kundera je jeden z nejlepších esejistů na téma svět románu. Doporučuji.