Na "Eifelheimu" je vidět autorovo ohromné nadšení a dřina. Jako čtenář jsem obojí pocítila: nadšené očekávání před prvním otevřením knihy, pak už nastala převážně dřina. Po cca 6 týdnech války s textem jsem byla odměněna úlevou, když jsem mohla "Eifelheim" zavřít navždy. Navzdory zajímavému tématu a péči, jakou autor věnoval detailům, čtení pro mě tentokrát bylo úmornou záležitostí. Pochválila bych spisovatele za práci, kterou si dal s vykreslením všedního života ve středověké vesnici, kdyby mě všechny ty náboženské zvyklosti nenudily. Spousta informací nemá pro děj význam, pouze demonstrují znalost historie. Na jednu stranu mě těší, že se Flynn neuchýlil k žádné dobrodružné akci, na druhou stranu se toho v knize vzhledem k okolnostem vlastně moc neděje. Vše je podřízeno poznávání návštěvníků z jiného světa, vzájemnému pochopení/nepochopení a hlavně teologickým rozhovorům. Zklamalo mě, jak se krenkové přes svou fyzickou odlišnost podobali mentálně lidem, uvítala bych více hmyzí úlové hierarchie. Dalším mínusem jsou samotné postavy, s výjimkou kněze Dietricha jsou všichni načrtnuti v pár nevýrazných šmouhách: množství jmen a jejich povolání/společenského postavení, k nikomu jsem si neutvořila vztah, což otupilo emoce, jaké mnou měly v závěru cloumat. Samotný epilog byl dle mého názoru fádně ušmudlaný, linie ze současnosti vůbec působila celkem nezáživně. Občas mi neseděl překlad. Například jsem byla ve svých úvahách v přímém rozporu s Ditriechovým přemítáním na téma stavby strojů a zacházení s nimi: proč by tohle mělo popírat přítomnost vůle? Jindy naštvaná Sarah zjevně třískala s nádobím, ovšem v češtině ho "procítěně pokládá". Tyhle mušky každopádně nemají extra vliv na konečné hodnocení, na tom se podepsala nadměrná suchost textu. Připomnělo mi to dobu, kdy jsme na střední škole jeli do Prahy či do Říma: zanícený starý profesor dějin výtvarné kultury nás honil od muzea ke galerii, vzápětí do kostela a do dalšího... Návštěvy slavných míst splynuly v ubíjející maratón nepřetržitých informací o kdejakém fleku na zdi. Ať nekončím negativně: "Eifelheim" zanechá v paměti otisk. Mísením historických faktů, dobových zvyklostí a snahou o neokázalost má punc věrohodnosti, takhle by to mohlo proběhnout. Ale já bych přece jen uvítala trochu dobrodružného přehánění na úkor nekonečných filozofických a náboženských disputací. Přes veškeré výhrady jsem ráda, že jsem nehodila román do žita - pro jeho neobvyklost, sugestivnost některých scén a poctivost, s jakou byl sepsán. 65%

Zlaté pravidlo spisovatelství zní nevracet se k již použitým textům. Napíšete povídku, ta má úspěch a u toho by to mělo zůstat. Když povídku rozepíšete na román, koledujete si. A právě to se podle mně stalo Michaelu Flynnovi, kdy původní příběh rozšířil o další linii a vznikl mu čtyřsetstránkový Eifelheim. Bohužel se mu příliš nepovedlo skloubit nové se starým, takže přeskakuje z jedné zajímavé patálie do jiné, která zas až tak zásadní není. Střet s mimozemskou civilizací dostává díky středověkým časům rozhodně atraktivní rozměr, jenže motiv křesťanské mírumilovnosti trochu kazí gradaci. Náboženské disputace, jež zabírají poměrně dost prostoru, nejsou sice vlezlé, jen působí dojmem, že autora zaujala myšlenka střetu kultur, kterou však v průběhu psaní nebyl schopen opustit, ale zároveň ji nikam nedovedl. Naštěstí stylistika je víc než příjemná, postavy sympatické a děj plynulý, takže v důsledku se velké zklamání nekonalo. Jen si myslím, že s tím šlo celkově pracovat mnohem dramatičtěji.