Dita. Pěkná holka, možná díky svému překvapivě árijskému vzhledu, štěstí v neštěstí ostatních, shodou náhod, přežila druhou světovou válku, Terezín, koncentrák, své rodiče i prarodiče. Po válce žije v Praze v domově mládeže, snaží se studovat, stýkat s lidmi, navazovat přátelství, žít "normální" život. Jenže nejde zapomenout. Užívat si života, tak jak by se to za normálních okolností od mladé hezké holky očekávalo. Na okolí nejspíš působí, že to má dost na háku, nějaké ty plány do budoucna, dá každému kdo si o to řekne a celkově se má fajn, i když pár šrámů na duši by se našlo, to dá rozum. V hloubi duše je ale pořád tam s nimi, s dětmi v Terezíně, se svými příbuznými, se všemi, kteří vyletěli do povětří. Jak o tom mluvit s těmi, kdo to nezažili? Jak, a proč vlastně, o tom mluvit se spoluúčastníky celého toho nešťastného konečného řešení? Nejde zahubit pocit přeživšího, smutek, myšlenku na nespravedlnost; někde někdo určil: "tak a Židé zmizí z povrchu zemského." Četlo se mi to těžko, jak kvůli ději-neději, v okamžiku, kdy rozhovor náhle končí přesunem do Ditiných myšlenek, proudu úvah a vzpomínek, a najednou se dialog objeví z ničeho nic zpátky po dvou stranách; tak kvůli myšlence knihy jako takové. Odsouzení již odsouzených, smrt už mrtvých. Beznaděj a deprese, která vysvobozením a navrácením do "normálního" života ani náhodou nekončí, ač se snažíte ze všech sil. Poselství této knihy je silnější než kniha samotná. Mimochodem, po přečtení Hany od Mornštajnové, jelikož mi Ditu několik lidí k Haně doporučilo: Hana mě tedy zasáhla mnohem víc, smutek, svíravost, na konci jsem brečela a brečela.. A to u knih vydržím hodně. Je to tak strašně strašné a (ne)skutečné a skvělé: https://www.databazeknih.cz/knihy/hana-324332