Co se musí nechat, je, že Jacek Piekara vytvořil velice svébytnou postavu. Nakolik si však oblíbíte sobeckého, poživačného a bezzásadového inkvizitora Mordimera Madderdina, je otázkou. U mě tenhle služebník boží příliš nezabodoval, ovšem dost možná jen proto, že jsem tak úplně nedal jeho smysl pro humor. A jakmile se zaseknete na tomhle, je to v háji. Nelze ale opomenout autorovo pojetí světa. Jestliže náš hrdina není žádný svatoušek, lze říci, že jeho protivníci si ho jenom zaslouží. Každý tu hraje sám za sebe a pomocnou ruku vám podá pouze v případě, že lezete do hrobu. Proto také Bůh vložil svým zástupcům do rukou sílu určovat pravidla - jinak by totiž dávno skončili v příkopu s rozmlácenou lebkou. Problém je, že přes nadějný potenciál povídky nijak výrazně nevybočují z řady. Zápletky jsou jednoduché, předvídatelné a po chvilce až malinko nudné, tedy za předpokladu, že od děje vyžadujete víc, než přišel jsem, viděl jsem, upálil jsem. Já holt raději skutečné rytíře, třebas i ty temné.

Dobře napsáno, dobře se to četlo. Jen druhý díl, kdyby u nás vyšel, nebudu číst ani omylem. Zkácená a upravená ukázka napoví důvod. ...Zabíjíš a mučíš lidi rád?“ Vzdychl jsem, ale nerozhněval se. „To je primitivní představa o práci inkvizitora. Není mým úkolem, abych mučil a zabíjel. Mým úkolem je poskytnout hříšníkům šanci na vykoupení vin a upřímný, radostný trest. Jen díky mně mají naději na věčný život s Kristem, v bolesti a pokoře vyznají všechny hříchy a znovu se naučí milovat Boha. Pochopí, že zbloudili, i to, proč zbloudili. Budou tam zkropeni i omyti, a jejich duše jako sníh zbělejí, přestože z jejich hříšných těl toho moc nezbude. Nakonec dokončí očištění a shoří za děkování Bohu a jeho služebníkům, že jim dovolili zažít extatickou radost hranice. Věřte mi, že budou umírat plni nadšené víry a nekonečné lásky... Stačilo, že?