Objednávka

Myšlienky k sebe

Myšlienky k sebe
Tištěná kniha

89 % (484 Hodnocení)

Myšlienky k sebe

89 % (484 Hodnocení)

Tištěná kniha - brožovaná

rok vydání 2010

,

slovenština

95 Kč

Běžná cena 129 Kč

Ušetříte 34 Kč

Vyprodáno

Podrobnosti

O knize

Myšlienky k sebe nepochybne patria do zlatého fondu svetovej klasiky. Je to dielo filozofa na tróne, stoika na sklonku života, ktorý sa s čitateľmi delí o myšlienky, skúsenosti, názory. Je to prvé introspektívné dielo, ktoré každého premýšľavého čitateľa núti k zamysleniu nad sebou samým, nad svetom, v ktorom žije, ale...
Myšlienky k sebe nepochybne patria do zlatého fondu svetovej klasiky. Je to dielo filozofa na tróne, stoika na sklonku života, ktorý sa s čitateľmi delí o myšlienky, skúsenosti, názory. Je to prvé introspektívné dielo, ktoré každého premýšľavého čitateľa núti k zamysleniu nad sebou samým, nad svetom, v ktorom žije, ale aj nad hodnotami,...
Myšlienky k sebe nepochybne patria do zlatého fondu svetovej klasiky. Je to dielo filozofa na tróne, stoika na sklonku života, ktorý sa s čitateľmi delí o myšlienky, skúsenosti, názory. Je to prvé introspektívné dielo, ktoré každého premýšľavého čitateľa núti k zamysleniu nad sebou samým, nad svetom, v ktorom žije, ale aj nad hodnotami, ktoré sú všeplatné a nadčasové. Niet pochýb, že vydanie tohto diela patrí medzi najvýznamnejšie edičné počiny roka. Vydavateľ ho sprístupňuje novým generáciám slovenských čitateľov.

Hodnocení z největšího nezávislého čtenářského portálu

Ve spolupráci s Databazeknih.cz

89%

(484 Hodnocení)

Online knihkupectví Palmknihy vám jako jediný e-shop přináší nezávislé čtenářské recenze a hodnocení oblíbeného portálu Databazeknih.cz 

Populární hodnocení

21.2.2024

7

„Lidé si hledají místa, kam by se uchýlili: venkov, přímoří, hory. Však i ty nezřídka zatoužíš po něčem takovém. Ale to všechno je svrchovaně zpozdilé, neboť v kteroukoli chvíli se ti zachce, můžeš se uchýlit v sebe sama. Vždyť nikde nemá člověk klidnějšího ani nerušenějšího útulku než ve své vlastní duši, zejména ten, kdo má v sobě takové hodnoty, že stačí do nich nahlédnout, a ihned se ocitá v...
„Lidé si hledají místa, kam by se uchýlili: venkov, přímoří, hory. Však i ty nezřídka zatoužíš po něčem takovém. Ale to všechno je svrchovaně zpozdilé, neboť v...
„Lidé si hledají místa, kam by se uchýlili: venkov, přímoří, hory. Však i ty nezřídka zatoužíš po něčem takovém. Ale to všechno je svrchovaně zpozdilé, neboť v kteroukoli chvíli se ti zachce, můžeš se uchýlit v sebe sama. Vždyť nikde nemá člověk klidnějšího ani nerušenějšího útulku než ve své vlastní duši, zejména ten, kdo má v sobě takové hodnoty, že stačí do nich nahlédnout, a ihned se ocitá v dokonalé pohodě; tato pohoda pak podle mého soudu není nic jiného než pocit mravní spořádanosti.“ Kdyby císař Marcus Aurelius nebyl spolehlivě doloženou historickou osobou, skoro bych se zdráhal věřit tomu, že skutečně existoval. Tak nepravděpodobnou postavou je. Před jeho vstupem na jeviště dějin se ideál vládce-filosofa oprávněně mohl zdát být pouhou platónskou idejí. Když jde navíc o filosofii tak pokornou, nenásilnou a vyrovnanou, tolik zaměřenou na službu a udržování smysluplného řádu, tak moc se vymezující vůči výstřelkům císařského ega, sebeoslavám a pocitům výjimečnosti. Není to samo sebou! Vždyť není snadné být skromný pro toho, kdo skromný být nemusí! A Aurelius byl nejmocnější muž známého světa, byl v pozici, ke které patřil v zásadě božský status a tomu odpovídající uctívání. A přitom byl tak pokorný a vděčný! Je to hodno velké úcty! A i dnes je to stále cenný podnět k zamyšlení a inspirace k sebezdokonalování. A ještě dodám, že jsem se neubránil spokojenému úsměvu, když jsem se teď dočetl, že zemřel tiše a pokojně, ve spánku. Ano, Marcus Aurelius byl prostě Markem Aureliem až do konce. Jako čtenáře-křesťana mě zvlášť bavilo porovnávání Markova stoicismu s biblickými tématy. A nemohl jsem si nepovšimnout podobnosti zvláště s knihou Kazatel. Konkrétně s tím v podstatě optimistickým závěrem, ke kterému Kazatel dochází. Tedy ne s Kazatelem ve fázi „vše je marnost“, ale ve zmoudřelém postoji, kdy dokáže věřit Bohu a nesoudit jeho dílo, které nedokáže cele pojmout ani změnit. To vede k autentické duchovní zkušenosti, která ústí do přijmutí omezenosti a konečnosti své role ve světě a taky k důvěře vůči vesmíru/Bohu. Nelze hodnotit jeho dílo, které dosud není dovršené, říká Kazatel a císař Marcus by nejspíš příliš neprotestoval. Třeba tady: „Stále si uvědomuj, jak všechno lidské je dočasné a nicotné: včera ještě zárodek, a už zítra mumie nebo popel! A proto prožij tuto píď času ve shodě s přírodou a s životem se rozluč v dobré vůli, jako když zralá oliva odpadávajíc blahořečí matce zemi a děkuje stromu, jenž ji zplodil.“ Pomyslný dialog mezi Markovou verzí stoicismu a křesťanstvím jsem nalézal na mnoha místech. Nedávno zahájenou postní dobu a důraz na neokázalost ctností třeba zde: „Moudrý člověk, jestliže vykonal dobrý čin, nerozkřikuje to, nýbrž přechází k novému, jako se chystá réva znovu vydávat hrozny ve svůj čas.“ Mudroslovné knihy bible připomene dokonce i obvyklou formou paralelismů: „Ctižádostivec pohledává své vlastní dobro v činnosti jiných, prostopášník ve vlastních náruživostech; ale kdo má rozum, ve vlastním jednání.“. A Ježíšovo dvojí přikázání lásky? Nešlo by trochu vidět ve větě „Boj se bohů a ujímej se lidí!“? Pro mě to byl přesvědčivý a půvabný doklad toho, jak byly myšlenkové systémy ve starověkém středozemním prostoru průchozí a vzájemně se k dobrému ovlivňující. Což je zjištění, které je povzbuzující nejen samo o sobě, ale i jako svého druhu poselství císaře Marka směrem k našim někdy dosti zkamenělým myslím a srdcím. „Ať si je leckdo lepší zápasník, jen když není k lidem laskavější, skromnější, v jakýkoli osud odevzdanější nebo k pokleskům svých bližních shovívavější nežli ty!“
Číst více Číst více
6.9.2021

7

Docela jsem se napřemýšlel, jak si s tématickou tříští, a jistou tíží (ale o tom později) Marcova auto-monologu poradit, ale nakonec o ní řeknu jen tolik, že jeho tvorba byla autorovi sebevýchovným nástrojem, jehož prostřednictvím se upevňoval v již zvolených postojích a jež tímto dále rozvíjel a rafinoval. Právě tato jeho nejvlastnější podstata, ovšem bez oné postojové vyhraněnosti, se mi vlastně...
Docela jsem se napřemýšlel, jak si s tématickou tříští, a jistou tíží (ale o tom později) Marcova auto-monologu poradit, ale nakonec o ní řeknu jen tolik, že jeho...
Docela jsem se napřemýšlel, jak si s tématickou tříští, a jistou tíží (ale o tom později) Marcova auto-monologu poradit, ale nakonec o ní řeknu jen tolik, že jeho tvorba byla autorovi sebevýchovným nástrojem, jehož prostřednictvím se upevňoval v již zvolených postojích a jež tímto dále rozvíjel a rafinoval. Právě tato jeho nejvlastnější podstata, ovšem bez oné postojové vyhraněnosti, se mi vlastně stala hlavním poselstvím; pište si, a čtěte po sobě, deník. Vzniklým odstupem rozhání mlhavé, od nedůležitého prosévá důležité, nemožností odvracet zrak mýtí zlé a mimoděk třeba i naznačí směr. „Rozptyluje tě něco z venčí? Nuže, dopřej si času, aby ses přiučil něčemu opravdu dobrému a přestaň bloudit nazdařbůh! Ale musíš se vystříhat také jiného poblouznění: neboť zpozdile si vedou ti, kteří se v životě lopotí do únavy, ale nemají před sebou cíl k němuž by zamířili každou svou snahou a vůbec každou představu.“ V takto obecné rovině nemohu nesouhlasit. Když už jsem ale nakousl deníček, tak se vám musím svěřit (slibovaná „tíže“)...a nechci tu nikomu brečet na ramínko, jako spíš v dobré víře a vlastním příkladem varovat; Senecovy Dopisy mě po jisté, lehce opojné etapě docela nestoicky, nečekaně a dost ošklivě zmáčkly a to se tak trochu táhne i touhle četbou; když na měkkýšovu duši pálí vyšší obratlovci, tak to má dopad. Chci říct; všeho s mírou...ale to by nebyl Marcus, aby mi i v tomhle nevymáchal ústa; „Neblouzni o státě Platónově, nýbrž spokoj se i s nejmenším krůčkem vpřed a nepokládej ani tento úspěch za nevýznamný! Neboť kdo dovede změnit utkvělé představy? Ale bez jejich změny – co jiného čekat než otročení vzdychajících.“ Achjo. Já jen; k čemu je dobro, když se promítá v samou nedůležitost, rozuměj život jako takový? A proč stoici konání dobra pro dobro samo vůbec spojují s osobní blažeností, nalezením vnitřního klidu a neochvějnosti? Co na nich záleží...? Tenhle ústřední paradox (dost k sežrání je také ten ohledně žití ve shodě s přírodním řádem; ve smyslu užitečnosti naučit se přijímat změnu coby nevyhnutelný rys přírody ji beru, proč ale zavírat oči před taktéž ryze přírodním „urvi co můžeš a žij dokud jen můžeš, bez ohledu, snad s výjimkou rodičovského instinktu, na cokoli jiného“?) mezi nímž jak Seneca, tak Marcus kličkují (nechoďte na mě s proticitacemi; vězte, že když říkám paradox, tak mám na mysli právě je) mi celý ten mravoučný diktát „rozumu“, jenž je vlastně beztak zástěrkou kultivovanějších sobeckých motivů, poněkud hatí. A ano, vím, že mi uniká osvobozující pointa a že mnou v sebezáchovných křečích dost možná jen cloumají ony utkvělé představy, ale když se i sebelepší pointa opírá o pochybná zdůvodnění, pak jak může tato obstát, když ji chcete brát vážně? Navíc taková, byť sebelépe míněná, pointa může s naivou, co jí chce pozřít v celku, nadělat psí kusy...což, pravda, nevylučuje chybu na straně příjemce; když dáš noty provinčnímu tlučhubovi, Mozarta z něj neuděláš. Nevím...oba pánové za sebou mají činy, mají co říct a nekonvenční, mnohdy velmi trefné výstupy jejich mentální gymnastiky svědčí o poctivém pálení duševního sádla...jen...jen je brát s rezervou a spíš v jejich dílčí kvalitě; ony ty ideologie jako celek, zvlášť když jste labilní jelimani, nejsou žádná legrace. Ale na veselejší notu; víte vy co? V momentě, kdy jsem je s rezervou brát začal (kdy mě přestaly drtit „se vším všudy“ závazností...a ano, jsem si vědom absurdnosti takového počínání...když já chtěl fakt uvěřit) což se, po už delším předchozím procesu, definitivně stalo/zlomilo někde u třetí „knihy“ (kapitoly) Hovorů, jsem si je, byť s příměsí jisté hořkosti, začal užívat. Rady přijímané ve stylu „ber/destiluj/nech bez rozpaků být“ se mi tráví líp. Je to legrace, v samotném textu se nezměnilo slovo a přece se mi celý změnil. 4 trochu trpké, veskrze však smířlivé **** PS: Překlad Rudolfa Kuthana už trochu poznamenal zub času, co se mu ale musí nechat je bohatý poznámkový doprovod, jímž takřka všechny Aureliovy aforismy zasazuje v patřičný kontext.
Číst více Číst více

Více od autora:

Marcus Aurelius

Verze vašeho prohlížeče je zastaralá!

a může vykazovat chyby v průběhu nákupu či v samotném zobrazení.
Pro nerušený nákup aktualizujte váš prohlížeč na nejnovější verzi nebo zvolte jiný prohlížeč.

Otevřít v Microsoft Edge Přesto pokračovat