Na Dějiny Švýcarska jsem se jako čtenář většiny knih z této edice strašně těšil a navíc jsem na našem (nejen knižním) trhu postrádal dějiny země, jejíž politickým uspořádáním se ohání kde kdo, ale jak už to bývá, mluví o něčem, o čem nic neví. Na druhou stranu, alespoň rámcově díky zájmu o tuto zemi a hlavně skutečnosti, že jsem měl možnost se s ní seznámit jinak než turista, tvořící si svoje neotřesitelné názory na základě velice povrchních informací a subjektivních dojmů. Přiznávám, že Švýcarsko mám hodně rád a tak jsem se tak trochu bál oné současné progresivisticko liberální módy zpochybnit a převrátit i to, co se s kapkou zdravého rozumu ani snad nedá. No a nakonec jsem doufal, že se seznámím blíž a podrobněji zejména s vývojem švýcarského politického systému, který všichni ti dnešní hlasatelé jediné správné liberální demokracie úmyslně ignorují, ačkoliv se jedná o demokracii autentičtější, než jakou nalezneme v jakékoliv současné evropské zemi, Velkou Británii nevyjímaje. V knize je vysvětleno, že na vývoj Švýcarska od hlubokého středověku měla vliv jeho odlehlost a nedostupnost (vyhnulo se mu nejen „stěhování národů“, ale i nejrůznější vlny nájezdníků později), ale i zdánlivě v protikladu – sousedství a tím i účast na všech dobových trendech. Autor nezpochybňuje vítězné boje proti Habsburkům (i když jim dává racionálnější výklad na rozdíl od nacionalistického pojetí historiografie zejména 19. století), pouze poukazuje na fakt, že pro pozdější hegemony Evropy byla údolí pod Alpami nejméně stravitelná a přitom – nejméně výnosná. Stará konfederace byla zpočátku jenom obdobou i u nás běžných dohod typu landfrídů, ale postupně, právě s absencí jasného hegemona v oblasti a jisté vyrovnanosti místních měst zde už tehdy vznikala v komplikovaném předivu vícestranných i dvoustranných vztahů nutnost kompromisu, což je podle mě právě to, co se nejvíce vztahuje k té dnešní švýcarské demokracii. Středověká konfederace nebyla žádným ranně demokratickým státem, ale klasickou feudální společností. A pozoruhodností je i popis slavných švýcarských válečníků, jejich touha po kořisti i brutalita (naši milí radikální husité vedle nich vypadají jako beránci) z nich udělaly poslední evropské "Vikingy". Švýcarská demokracie v dnešním slova smyslu vzala svůj základ až po poslední z mnoha občanských válek, které mezi sebou kantony vedly a to v roce 1848, kdy se prosadil federální model, který se postupně vyvíjel až do dnešní podoby. Perličkou je, že Švýcarsko je jednou z posledních zemí v severní hemisféře, kde se ženy domohly volebního práva (v roce 1971!), ale systém zde je skutečně nejautentičtější demokracií. Není pravda, že Švýcarsko je založeno na principu přímé demokracie, jak hlásají někteří blouznivci. Švýcarsko je klasická zastupitelská demokracie, kde se výkonná moc „staví“ na základě výsledků voleb a ne pofiderních povolebních koalicí. Oněch šest ministerstev se dělí proporcionálně mezi strany tak, že vládě jsou zástupci stran, představující 80 až 90% počtu poslanců. Tento princip zajišťuje nejen oddělení výkonné a zákonodárné moci, ale eliminuje i možnost „parlamentních krizí“. Ve Švýcarsku si lidé tedy skutečně volí vládu a ne jenom parlamentní oligarchii. Federální parlament nezasedá permanentně, ale pouze pár měsíců v roce. A s tím souvisí i to, co si bruselská byrokracie nehodlá připustit – že v demokracii se pravomoci a povinnosti dělí důsledně mezi stát, kantony a místní samosprávy a neexistuje, aby ty vyšší jakkoliv zasahovaly do práv těch nižších celků byť pod sebeušlechtilejším “záminkami“. A ono referendum je skutečně jako součást demokracie využíváno. Ale nejvíce jako nástroj, kdy se vláda nebo parlament ptají voličů na názor. A výsledky referend a především jejich otázky ukazují, jak jsou švýcarští voliči vyspělí…vše souvisí se vším, demokracie vyžaduje především demokraticky myslící a jednající občany. Jistě Švýcarsko není země ideální a dokonalá, ale je mnohem dál, než demokracií se kasající země v jeho blízkém a širokém okolí. A s tím souvisí i fakt, že Švýcarsko je země bohatá a také, že je zemí, kde je ve společnosti integrováno nejvíce cizinců, aniž by došlo k fragmentaci a polarizaci společnosti. V tom se podle mě Švýcarsko tolik liší od zbytku Evropy. A zbýva poslední, co mi tahle kniha přinesla a trochu neočekávaně. Zatímco středověk je zde popsán v barvitosti v jiných knihách nevídané (viz. třeba pohled na prostituci), reformace i protireformace najednou přinášejí snahu po hluboké víře a mravnosti a té se samozřejmě chopí vládnoucí vrstvy a využívají je – aby co nejvíce ovládly většinu populace. Víra a morálka ve všech oblastech a s ní související omezování se tedy vztahuje na všechny – kromě oněch vládnoucích elit. A tím se dostávám k tomu, co je asi pro dnešní dobu nejpozoruhodnější – podrobnému a nikde nevídanému popisu tzv. mladší doby ledové na konci šestnáctého století, která přinesla drastické ochlazení, teplotní změny a výkyvy, trvající desítky let, ale také vytlačení obyvatel z Alp. Většina ledovců, jejichž úbytek je dnes vydáván za vliv působení člověka (samozřejmě s výjimkami v nejvyšších polohách) jsou staré pouhých 400 let...a právě toto v kombinaci s předchozím „vychováváním a usměrňováním“ (tzn. ve skutečnosti ovládnutím širokých vrstev obyvatelstva samozvanou elitou ve jménu někdy mravních zásad a jindy zase „klimatologie“) je to, co k dnešku mluví více než naléhavě. Dějiny se opakují, jiné jsou ideologie, jiné kulisy, ale principy – ty jsou pořád stejné.

Některé kapitoly mi sedly více, v jiných jsem se mírně ztrácela, ale celkově jsem ráda, že jsem si udělala představu o dějinách státu, na který v běžných hodinách dějepisu není moc prostor.