Sawyer se v závěrečném díle neandertálského cyklu trápí. Jako by nevěděl, co si s příběhem počít dále, a tak nás zavalí diskusemi o genetice, ženské otázce, mateřství, božském orgánu a konečně i o podílu mužského testosteronu na zkaženosti světa. Hrozně rád bych mu za to přiznal zásluhy a řekl, že jeho spisovatelská invence dokáže překlenout jakoukoli propast, ale bohužel nic takového udělat nemohu. První dvě třetiny knihy jsou prostě bez chuti a bez zápachu v šedé zóně nikoho a ničeho. Dynamika žádná, témata bez nápadu, recyklace bídy a ubohosti. Sawyer se točí v bludném kruhu, přešlapuje na místě a zoufale hledá únik. Když už se zdá, že to nemůže být horší, zapne turbo a řítí se nadsvětelnou rychlostí vstříc závěru. Je to násilné, nesourodé, laciné a průhledné jako skleněná deska, ale i přes to všechno mu fandíte a držíte palce, aby to vydržel až do konce. Už je jasné, že zlí jsou zlí a hodní jsou hodní. Není to žádné terno, ale díky za ty dary. Zazvonil zvonec a pohádky je konec…

Sice se tu řeší víceméně jen partnerské vztahy a Mary se chová jako hysterka, ale ve finále se dočkáme i lehce bezzubého konfliktu. Nicméně čte se to pořád dobře, takže vzhledem k povedenosti celé trilogie trošku přitlačím.