Zdar, jsem zahořklý důchodce, lamentuji nad skoro vším a skoro každým a budu vás provádět touhle krátkou novelou, která já možná až moc dlouhá. Velmi ostrý monolog starého muže (představoval jsem si to jako formu dopisu), který vyčítá synovi jeho působení - z počátku hlavně to, že je údajně šťastný. Tato výtka se následně rozplývá do různých drobných poznámek, příběhů a vzpomínek. Syn očividně selhal, ale čtenáři je ihned jasné, že pohled Samuela je dost pochybný - a paradoxně Samuelův syn je jediný, kdo jeho nářky neslyší. Vypravěč brblá nad kdečím, zavání antisemitismem i rasismem, vyvede ho z míry cokoliv, co není podle jeho gusta. Jde ale poznat, že nejvíce zhrzený a otrávený je sám ze sebe. Jistá stařecká vykořeněnost je jistě zaznamenáníhodným jevem, nicméně tohle byla nuda. Možná už sám Samuel je trochu nudný a obávám se, že forma monologu tomu zrovna nepřispěla. Jakmile si vypravěč všímá svého okolí, vzpomíná a vykresluje vedlejší postavy, je to najednou sugestivní a ten pohled je zajímavý (kamarád Manuel a jeho okenice, vášeň v zahrádkářství), ale jakmile monolog upadá to fádních aforismů a nekonečných výčitek synovi, kouzlo je tu tam. Ale musím uznat, že pár generačních postřehů je poměrně trefných. Doslov od Jovanky Šotolové brilantní jako vždy, škoda jen těch překlepů v textu, to redakce zakročit mohla. Námět je pozoruhodný, i tak si myslím, že Fra už vydalo větší světové pecky. Ale za 50 let pro Zoufalství opět sáhnu do knihovny a třeba se dostaví generační splynutí. Zrodil jsem bytost, která jako mutující komáři – četl jsem v časopise Věda a budoucnost, že jeden druh komárů, které zazdili během výstavby londýnského metra, mutoval v zájmu přežití stokrát rychleji než normálně – končí tak, že se přizpůsobí okolním podmínkám, zařídí si v přiměřeném slušném světě několik poklidných hnízdeček a počká si, až vymře. (s. 75)

Samuel stárne a z ničeho nemá radost. Nerozumí světu, nemá rád lidi (ani ty ve svém blízkém okolí) a nesouzní s trendy současné společnosti. A myslí se, že chyba není na jeho straně, ale že za to můžou všichni okolo. Nic z toho se nebojí říkat nahlas a bez zábran (lehký antisemitismus a pohrdání lidmi jiných ras a tříd) - a my čtenáři jsme svědky jeho nazlobeného monologu. To by mohla být dobrá výchozí situace, příležitost se o sobě něco dozvědět, podívat se na sebe z neobvyklého úhlu pohledu. Jenže Samuel toho, kromě vzteku, nemá moc co nabídnout, jeho postřehy jsou sotva víc než povrchní banality (příkladem: „Člověk nemůže mít přátelský vztah se šťastným člověkem“) a tak nakonec působí jen otravně a nudně. Jako nějaký nevrlý strejc, který si k vám sedne ve vlaku a začne vám vykládat, jak je všechno na houby – a kterého nakonec posloucháte jen ze soucitu. Zajímalo by mě, jak autorka svoji postavu vidí (ale zase ne tolik, abych to nějak zjišťoval). Pokud se s jeho názory shoduje, pak se významně míjí se mnou jako čtenářem. Nebo to má být portrét vyprázdněnosti lidské bytosti, která nenachází v ničem uspokojení a to, že je ještě naživu, si dokazuje jen destrukcí všeho hodnotného v okolí (protože na víc už nemá odvahu nebo chuť)? V takové případě bych autorskému záměru rozuměl více, jen je pak otázka, jestli takové téma rozsahem vydá na víc než jen povídku (protože ono není snadné napsat knihu o nudném člověku, aby nebyla nudná). Tak či onak – zaujmout se paní Reza nepovedlo a ani šokovat, zůstalo jen pár zajímavých momentů, a i ty se mi brzy z hlavy vypaří.