Dvojromán, který se podivuhodně proplétá. Celé to má hudební formu, celé je to plné vratných motivů. Čtenář má dojem, že mu mnoho uniká - a z doslovu pochopí, že mu opravdu leccos uniklo. Jsou zde Pavićivy oblíbené sny, posuny v čase, odkazy na kulturní dějiny, mistrovský jazyk. Vložená Povídka o lásce bratra a sestry je brilantní. A díky za ten zmíněný doslov Blanky Činátlové. Hned bych knihu četl podruhé.

Kniha psaná ze dvou opačných stran (větru?). Za sebe doporučuji začít číst z Leandrovy strany ;) Je to jedna z těch knih, které jsou vlastně o ničem, ale zajímavě napsané. Forma převažuje nad obsahem, ale je to hezká převaha. Z Heřiny strany. "Héró: Když něco pustíme z hlavy a zapomeneme, pak ve snaze, abychom se na to znovu rozpomenuli, ztrácí to zapomenuté, to prázdno, které se zvětšilo na úkor naší paměti, své skutečné rozměry; za clonou našeho zapomnění se proměňuje, roste a bobtná. A když si na tu věc, kterou jsme pustili z hlavy, konečně vzpomeneme, zklamaně zjistíme, že nestála za tolik námahy, kolik jsme na ni při rozpomínání vynaložili a promrhali. Tak je to i s naší duší, kterou co chvíli pouštíme ze zřetele a zapomínáme na ni." Z Leandrovy strany. "...při poslechu se tvářil, jako že ho Leandrovo vyprávění ani moc nezajímá, a vypadal jako větřící lovecký pes, který se snaží najít jakési ztracené místo, kde už kdysi byl, jen k němu zapomněl cestu. Jenže to místo, to doupě nebylo někde venku, mimo stan, ale kdesi v něm samém, skryté a zarostlé do času. Čekal tedy, až v něm známá a dlouho hledaná vůně probudí paměť a zavede ho tam, kam má, a přitom naslouchal."