Trochu netradičně začnu citátem z konce knihy, který ale vypovídá o všem: FSB (nástupce KGB) a SVR (nástupce GRU) jsou zpolitizovanými zpravodajskými agenturami, které sledují kritiky a odpůrce prezidenta Putina v zahraničí i samotném Rusku. Putin sice během prvního období, kdy byl ve funkci, ujišťoval, že je oddán demokracii a lidským právům, ale postupně se mu podařilo většinu opozice marginalizovat a získat kontrolu nad televizními společnostmi a hlavními médii. Živá veřejná diskuze o politických otázkách, která probíhala za Jelcinovy vlády, se teď z větší části vytratila. Místo toho zde vznikl nový systém společenské kontroly, v němž musí ti, kdo se příliš odchýlí od správné linie čelit zastrašování ze strany FSB a soudů. Citát se hodí k dnešku velmi naléhavě, stejně jako celá kniha, i když je zdánlivě pouze historická. Je víc věnována politické a ideologické činnosti KGB a jejímu působené v zemích třetího světa. Z těch zajímavých chybí pouze Vietnam a možná i Austrálie. Docela šokující je nenávistná nevraživost mezi Sovětským Svazem a Čínou, která by pro Putina měla být varující. A v této souvislosti se člověk nestačí divit, jak oni levicoví intelektuálové (třeba studenti onoho osmašedesátého na Západě) oslavovali a vzývali Maa, a vůbec jim nevadily milionové oběti velkého skoku a ještě horší kulturní revoluce. A stejně tak vzývali jiného krvavého diktátora a pokrokovou revoluci na Kubě v osobě Castra i jeho pravé ruky Che Guevary. Kromě přehledně teritoriálně dělených informací, umožňujících samostatně číst jednotlivé kapitoly je třeba pozoruhodný zuřivý antisemitismus sovětského vedení celou dobu své existence a brutální šikana a vydírání domácích Židů. Ta nenávist vůči nim a Izraeli jsou to podivnější, že dlouholetý šéf KGB Andropov, prosazovatel toho všeho byl sám původem Žid. Až budou zase Rusové tvrdit, že za rudou revolucí stáli Rusy nenávidějící Židé, připomeňme si to. Bývalí pracovníci KGB tvrdí, že jejich rozvědka byla nejlepší na celém světě s nepřeberným množstvím úspěchů. V lecčems skutečně Rusové úspěšní byli. Sekce A vyráběla neuvěřitelné množství falešných dokumentů, které dokázala podstrkovat zejména v zemích se svobodnými médii veřejnosti. Za období studené války se jí prakticky mimo mnoho dalších podařilo úspěšně diskreditovat CIA a to i ve Spojených Státech. Ale nebyl to jenom její úspěch. Chování novinářů, publicistů i různých aktivistů vedlo k tomu, že díky svobodě slova většinou neúmyslně šířili sovětské lži a výmysly. Jedním z mnoha příkladů je třeba to, že zatímco o porušování lidských práv za Pinochetovy vlády v Chile vyšlo odsuzujících článků (levicoví aktivisté se dodnes nemohou shodnout, jestli za Pinocheta bylo zavražděno dva nebo tři tisíce lidí), ale o Kambodži, kde Rudí Khmerové ve stejné době vyvraždili 1,5 milionu vlastních lidí se objevily články pouze čtyři. Rudí Khmerové byli přece pokrokoví a budovali nový, spravedlivější svět. Hybridní válka skutečně není Putinovým vynálezem, jak se domnívá řada dnešních politiků, komentátorů a novinářů Co se týká pokrokového chilského prezidenta dr. Allendeho, z knihy se dozvíme, že byl na výplatní pásce KGB (nejvyšší jednorázová suma, kterou obdržel bylo sto tisíc dolarů)byl řízen pracovníkem KGB a jak to bylo s jeho pokrokovou vládou se dozvíme asi nejlépe z dějin Argentiny, Uruguaye a Chile. Sovětský Svaz platil, cvičil a vyzbrojoval teroristy, kteří vraždili po celém světě a měli na svědomí desetitisíce obětí. Největší povyk se ale strhl, když Mosad omylem zabil v Norsku marockého číšníka, kterého pokládal za hlavního teroristu Černého září Salameha. Zvěrstva a zločiny financované Moskvou ovšem všichni ti správní, objektivní a pokrokoví publicisté, aktivisté nebo novináři přehlíželi. Z knihy je patrné, že kromě dezinformací a terorismu vyvážela KGB také revoluci s cílem naplnit starý ruský sen o ovládnutí světa, tentokrát s pomocí marxleninské ideologie. S jejich počínáním si ale dokázal poradit jak třeba Tito (s využitím stejně brutálních metod proti jejich domácím podporovatelům), tak vlastně i Číňané. Přelstít je dokázal ale Sadat, i další představitelé pokrokových blízkovýchodních režimů. Svým způsobem představoval katastrofu pro Rusy i Castro, chovající se jako neřízená střela. Obrovskou zátěží se stala subsaharská Afrika (Angola, Mosambik a Etiopie), definitivně vaz Sovětskému Svazu zlomil Afganistán, kde vlastně ona nejlepší zpravodajská služba selhala úplně. A v oné Africe i na Středním východě si stěžovali představitelé tamějších zemí na ruskou přezíravost, neznalost problémů a rasismus. Sovětský Svaz se svoji stále méně výkonnou a zaostávající ekonomikou cpal do pokrokových režimů ve třetím světě stovky miliard dolarů. A tak se dneska nacházíme v situaci, kdy jako kdyby se všechno znovu opakovalo. Jestli Krasnov napsal knihu s názvem Od carského orla k rudému praporu, dnes by se mohlo nějaké podobné dílo jmenovat Od rudého praporu k carské orlici. Právě proto má psaní a vydávaní podobných knih tak velký význam, a je škoda, že zejména ti, kteří působí v médiích (často jako experti a znalci) neznají ani zlomek toho, co se zde dočteme. Hlavně nejsou schopni pochopit jak samotnou ruskou mentalitu (tady perfektně vystiženou), tak to, co je důležité pro dnešek.

Kniha natlacena informaciami o celkovej politickej situacii vo svete po skoceni 2.svetovej vojny a kde vsade mali prsty agenti KGB. Osobne by som prial vacsie a detailnejsie opisanie aspon zopar vybranych pripadov...