O mnoho slabší než "Lasičkovo Štěstí". V pokračování nazvaném "Rytíř Galen" už nenajdeme zajímavý vývoj postav a proměny charakterů, ani zajímavé a poutavé třenice a vztahy mezi nimi. Zde je od začátku do konce všechno rovně nalinkované, bez větších deviací. Příběh, vývoj postav, chemie mezi nimi, styl vyprávění, zábavnost - vše je tu zcela podle normy klasického, tuctového fantasy podprůměrné kvality, kterých je svět Dragonlance plný. Rovněž gradace děje doznala oproti prvnímu dílu zhoršení. Celé finále je tady utahané, pořád se odněkud někam utíká, někdo se hledá a celé se to prostě hrozně zdržuje tam, kde to má pádit k silnému vyvrcholení. To zde nepřijde. Vyvrcholení tu je, závěrečný souboj také, ale nemá to žádný důraz, se čtenářem to prostě nepohne. Chybí tomu ten emoční podklad, položený silnými a poutavými postavami a vztahy, které zde chyběly. Co bych úplně vyřízl (a nejen tady) jsou ty nekonečné, stránky natahující pasáže z pohledu padoucha, který přemýšlí o tom, jak bude silný a mocný, jak ovládne svět a jakou moc získá. Plkání naprosto o ničem, které mě štve vždy a ve všech knihách, se dostalo i sem. Naprosto ztracené a prázdné stránky. Navíc Michael Williams tentokrát ještě více přitlačil na humornou složku. Snaží se nacpat do hájenství Terryho Pratchetta a háže nám pod nos jednu rádoby žoviálně legrační situaci či průpovídku za druhou, všechny plné humoru bez vtipu, z kterých mě jímá spíš trapnost a nuda, než pobavení. Přes všechny poklesy umí Williams napsat poměrně čtivou fantasy, která dobře klouže do čtenářova literárně zažívacího traktu. Jen do toho tentokrát nedal srdce, radost z psaní a nápady, jako v případě minulého - velmi povedeného - Lasičkova Štěstí. Škoda.

Třetí a jednoznačně nejvtipnější kniha ze světa DL, kterou jsem četla. Las... Galen i ostatní solamnijští rytíři byli zábavní. Přesto mi strašně trvalo ji přečíst a nemohu se přimět k vyššímu hodnocení. Rytíř Galen je spíše pro mladší čtenáře. I když jde o jiného autora a ne o tradiční duo, pořád je to kniha ve stylu dračího doupěte. Zápletka není špatně vymyšlená (ale není zrovna originální a v závěru je taková nečekaně nanicovatá). Jenže je tam poměrně zbytečná vysoká úmrtnost vedlejších postav. Jako kdyby v každém dobrodružství musel povinně někdo padnout. Jako obvykle se po stránkých knihy prohánělo příliš mnoho postav, takže jsem měla problém najít mezi nimi oblíbence, ale nakonec jsem nejvíc fandila Brithelmovi.