Čtení tohoto textu bez přihlédnutí k dobovému uměleckému kontextu může být pro současného čtenáře asi trochu psychedelický trip. Kafka je zde značně ovlivněn začínajícím expresionismem, což se promítá do poetiky i narativu povídky. Literární realita je nahlížena krajně subjektivisticky, čemuž je uzpůsobena i její jazyková reprezentace. Text je plný "brutalistních" metafor ve stylu "ruce jako mraky, jen divočejší", přirovnávání lidí k rozsvíceným lampionům apod. Popisy výjevů, situací i prostředí jsou koncipovány jako popisy děl expresionistického výtvarného umění - jsou v nich akcentovány výrazné tvarové linie a syté barvy, které jsou často i jediným vizualizačním zprostředkováním objektů ("zelená dlažba", "hnědá židle", "žluté světlo"...), abstraktním jevům jsou přiřazovány konkrétní vlastnosti a podoby, v rovině vyprávění je pak patrná hodně tenká narativní nit celého "příběhu" - vyprávění je náchylné k podléhání různým disociačním vlivům, k odchylkám a celkové těkavosti. Pokud k tomuto dílku budeme přistupovat s očekáváním "klasické", "příběhové" povídky, asi nás dost zaskočí. Je to spíše experimentální výtvor s dominantní uměleckou stylizací.

Kafkova prvotina, nedokončená povídka z roku 1904, vydána poprvé v roce 1936 Maxem Brodem z autorovy pozůstalosti. Obecně lze konstatovat, že dílo je napsáno čtenářsky složitým, částečně expresionistickým stylem - jde o jakýsi svého druhu experiment s různými výrazovými prostředky a imaginací, s určitými prvky autobiografie Dějem povídky je jakési snové a myšlenkové putování a setkávání vypravěče s mnohými postavami a dialog s nimi (procházka zimní Prahou se spolustolovníkem z vinárny, rozpravy s podivným modlícím se návštěvníkem kostela, setkání s jistou společností na večírku). Vnitřní myšlenky a monology doplňují celkově snovou výstavbu textu, doprovázenou mnohými absurdními výjevy. Významným motivem je subjektivní potýkání se (či zápas) vypravěče s okolním světem, snovými situacemi a postavami. Charakterem onoho okolního světa je jeho omezenost a nepochopitelné uspořádání, jeho určitá krutost a nespravedlností. Absurdní snové situace se vzájemně prolínají a ústí nazpět v prvním příběhu povídky, imaginativním polemickém dialogu s návštěvníkem vinárny při procházce zimní Prahou. Z mého pohledu se jedná o vstup do myšlenkového světa děl Franze Kafky. Prvotinu, která hledá specifickou formu a výrazivo pro jejich uplatnění v další autorově tvorbě. Ono hledání a experiment však již nesou určité rysy Kafkova specifického výrazu v mnoha dalších jeho dílech - leitmotivu jedince v konfrontaci s vnějším, často nepřátelským a odcizeným, světem. To vše s notnou dávkou absurdnosti a závanem bezvýchodnosti.