Celé Turecko, so všetkými hlavnými myšlienkovými prúdmi, ktoré ním hýbu, s jeho zvykmi, mentalitou, rôznorodosťou, kultúrou a históriou skoncentroval Pamuk do zasneženého, zabudnutého Karsu. Každá z postáv akoby reprezentovala istú časť tureckej spoločnosti – máme tu kemalistov, socialistov, kurdských separatsitov, islamistov, sekularistov, sprostých prospechárov aj prostých, obyčajných ľudkov. Esencia moderného Turecka. Do toho nejaká ľúbostná zápletka, thrillerové momenty a množstvo iných úrovní, po ktorých sa čitateľ môže, ak dokáže, pohybovať. Pamuk hrá šachy. Postavy konajú tak, akoby rozmýšľali vždy niekoľko ťahov dopredu. Môže to byť autorova rafinovanosť, na mňa to však pôsobilo trochu schematicky. Toto, či usporiadanie Kaovych básní do logickej vločky dáva románu akúsi matematickú príchuť, dokonca snahu o exaktnosť v oblastiach citových a duševných. Sníh udivuje množstvom symbolov, v ktorých je ťažké orientovať sa (Kars, najvýchodnejšie mesto Turecka, stratené pri iránskej a arménskej hranici ako protiklad modernému, takmer európskemu Istanbulu) a množstvom symbolov, ktoré je ťažké vôbec si všimnúť (študenti imámskeho seminára, Necip a Fazıl, píšuci prvé islamské sci-fi, pomenovaní podľa básnika Necipa Fazıla, antisionistu, antimarxistu a antikapitalistu) nieto pochopiť ich zmysel. Na plné pochopenie a vychutnanie diela som jednoducho nestačil. A samozrejme je tu obraz snehu, ktorý odrezal Kars od sveta a nechal ho napospas vnútorným rozbrojom a búrkam. Snáď reprezentuje Turecko zmietajúce sa medzi východom a západom, ničené z vnútra vojenskými pučmi, povstaniami a rebéliami. V závere, keď sneh, ktorý zasypal Kars, prestáva padať, cítiť Pamukovu vieru, že aj vrstvu prachu, ktorou je v jeho videní Turecko zasypané, raz ktosi odhrnie a krajina si nájde svoju cestu a miesto, kam vo svete patrí.

Jsou knihy, ze kterých si člověk odnese tolik rozmanitých dojmů, že má potom problém z nich sestavit nějaký ucelený, smysluplný komentář. To je i případ této knihy. Snad se ale dá říci, že i když je to román "politický" (na malém prostoru provinčního městečka a v několika dnech provede čtenáře složitou tureckou politicko-náboženskou situací - a budiž řečeno, že jsem si přitom opětovně uvědomil, jak jsem rád, že žiji ve v zásadě poklidné a mírumilovné České republice), je to hlavně román o tom, co je univerzální ve všech kulturách - o vztazích mezi muži a ženami, lásce, žárlivosti i nenávisti. Chvíli mi trvalo, než jsem stylu autora přišel na chuť, možná i kvůli počátečnímu zmatení množstvím postav rozličného politického smýšlení (mezi jednotlivými skupinami jsem se do konce děje úplně nezorientoval), ale jak se děj rozbíhal a stával se silnějším a silnějším (v závěru už se to podobalo jakési moderní verzi antického dramatu), zcela jsem se do děje ponořil a posledních asi sto stran jsem musel "dojet" bez přestávky. Jen dvě věci by mě ještě zajímaly - jestli byl někdo skutečnou předlohou hlavní postavy a jestli tato postava svou přezdívku dostala od autora náhodou, nebo byla inspirována postavami Franze Kafky (já osobně se přikláním ke druhé variantě).