Borgese miluju, ale přitom mě zneklidňuje a štve. Myslím si, že opravdu poctivý čtenář s ním musí chtě nechtě zápasit, protože nikdy neprohlédne všechny vrstvy a na okraj všech významů. V jeho textech je i zvláštní napětí mezi suchopárnou, akademickou papírovostí a živelnou, odpoutanou imaginací. Jsou to texty na celý život, k opakovanému vracení se. Nikdy, právě tak jako obraz v zrcadle, nejsou a nebudou stejné.

Nedávno jsem někde četl zajímavý názor, že Borges možná nebyl nejlepší spisovatel 20. století, ale jistě to byl nejlepší čtenář. To sedí. Jeho znalost světové literatury, filozofie, teologie a dalších oborů je znát z každé jeho povídky. Kolikrát to ani nejsou povídky, ale spíš takové hrátky a kejkle pro zasvěcené. Spousta super nápadů, zajímavý humor, magická atmosféra, chvíli se u toho bavím, ale bohužel asi nejsem ten správný člověk, co by ocenil povídkovou tvorbu. Vlastně čtu zásadně jen romány, ale zde jsem udělal výjimku, protože mi Fikce doporučil jeden turecký přítel, jehož vkusu si vážím. Vykresloval mi je jako něco mezi E. A. Poem, Proustem a Kafkou. Prousta tam moc nevidím, Kafku docela ano, Poe tam je hodně.