„Tady se život vodvíjí, jako kdyby to byla komedie vod Friče nebo ňákej dojemně přitroublej italskej pornofilm… Jako atentát na Heydricha v podání dětskýho loutkovýho divadla…“ „A to se ti líbí?“ „To se mi líbí moc.“ Nekončící příval blbejch keců a neuvěřitelných historek na mě při čtení působil natolik autenticky, že jsem si leckdy připadal jako bych tam s těma dvěma seděl u stolu. A víte co? Mně se to líbilo! Vždycky mě fascinovala atmosféra hospod a s nimi spojených hlášek. Obdivoval jsem to už u Švejka. Je to takové to zábavné plácání o ničem, co se občas dostane až k filozofii. Někdy je to dost ke škodě, ale v případě knihy O rodičích a dětech rozhodně ne. Ve chvílích, kdy se dialog(či případně monolog) stáčí k existenciálním otázkám, má kniha snad největší sílu. I když zřejmě nejskvělejším momentem knihy je zmínka o Nelzebubovi, ta mě odrovnala :-).

Setkání otce důchodce a jeho dospělého syna, tak jejich hovory há. mě moc nebavily. Prý je to i zfilmováno, ale nějak mě to neláká.