Jiří Stránský a Milan Lasica si dopisy vyměňovali prostřednictvím Divadelních novin v letech 2008 – 2009. Jejich glosy tehdejšího stavu společnosti jsou nadčasové. Kromě dopisů knížka obsahuje fejetony, které vycházely v časopise Týždeň, resp. je vysílalo Rádio Česko. „Vy, a možno trochu aj my, si myslíte, že prezident by mal byť akýsi vrchol dokonalosti, nejaká nespochybniteľná mravná autorita, vlastne, priznajme si to, mocnár, monarcha, tatíček. Preto nikdy s nikým nebudete celkom spokojní, lebo niekto taký neexistuje. Jednoduchšie by bylo, keby ste prezidenta brali len jako najvyššieho štátného úradníka a nič viac.“ (s. 25, Milan Lasica) Doporučuji dávkovat čtení přiměřeně, protože texty obsahují řadu myšlenek, které čtenář potřebuje vstřebat. Líbilo se mi, jak Milan Lasica vnímá „zrychlený čas“: „Musíme sa zmieriť s tým, že Vianoce sú čoraz častejšie.“ (s. 49, Milan Lasica). Milan Lasica zajímavě chápe pokoru: „Člověk môže byť pokorný, naozaj pokorný, len keď je slobodný.“ (s. 56) Potěší odkaz na korespondenci Voskovce s Werichem. Výstižný je Lasicův názor na komunisty: „Komunizmus v praxi nie je ani tak idea, jako skôr spôob správania. Poklonkovanie smerom nahor, arogancia smerom nadol. (…) Komunisti sú užiteční vtedy, ak sú v ilegalite.“ (s. 104) Pobaví Lasicovy odhady: „Pýtali sa ma, či si myslím, že strana ANO se dostane do parlamentu. A ja som s istotou povedal, že nie, lebo ľudia chcú v politike politikov a nie televízne tváre.“ (s. 166) Z textů Jiřího Stránského je patrné znechucení z kroků Václava Klause. Výstižně dokázal popsat obecnou zkorumpovanost, kterou „někdo po Listopadu 89 začal, založil a pak zaléval a hnojil těmi nejlepšími státními hnojivy…“ (s. 195) Rušilo mě, že text nebyl členěný do odstavců. Občas jsem postrádal zpětnou vazbu – odpověď na otázku položenou v dopise.

Přidávám se k pochvalnému komentáři pode mnou a konstatuji, že číst korespondenci obou pánů byl pro mě skutečný požitek. Skoro jako ryba lačná po kyslíku jsem nepatrně otvírala pusu a slova si polohlasně mumlala. Pak je tu samozřejmě smysl těch vět, následný smích, a o to větší touha říct někomu poblíž: ,,Hele, teď zrovna čtu….“ Dávám plný počet! --------------- ,,(…) Používam mobil asi desať rokov a spočiatku som sa k nemu správal váhavo, dlho trvalo, kým som si ho kúpil, potom trvalo dosť dlho, kým som ho začal používať. Zo začiatku som ho mal vypnutý a zapol som ho iba vtedy, ak som chcel niekomu volať. A potom to už išlo ako po masle. Volám a som volaný. A volám, kedy sa mi zachce a odkiaľ sa mi zachce. Bohužial, aj volaný som, kedy sa zachce tomu, kto ma volá. Ale nemusím zdvihnúť. Lenže zdvihnem vždy, pretože som zvedavý, kto mi volá. Stalo sa mi, s čím som nepočítal. Nedávno mi v Prahe mobil ukradli a bol som doslova, ale doslova imobilný. Nevedel som naspamät nijaké telefónne číslo. Ani číslo svojej ženy. Vedel som len to, že sa volá Magda. Bolo to zúfalé. Vtedy som zistil, že som na mobile závislý. (…)“