Od posledního černobílýho, číslovanýho Volemana jsem čekal trochu víc, v prvních třech dílech si totiž Jiří Grus nastavil laťku dost vysoko. Velkou část čtyřky zabírá důležitá megabitka, a i když se u ní člověk baví (mimo jiné díky krásnejm zvukovejm efektům jako „MRT“, „JEP“ a podobně), nezbývá dost prostoru k dořešení všeho, co autor načal. Ono se asi počítalo s tím, že přijdou ještě další díly – některý vedlejší linky si o to vyloženě říkají, navíc se vracejí postavy, který už člověk ani nečekal, a z jejich setkání se klube novej příběh… Jak to ale skončí, už si budeme muset domyslet sami. Přestože se dostavilo mírný zklamání, pořád to byla parádní jízda, Grus zkrátka umí. Jen jsem rád, že se tímhle koncem-nekoncem nemusím s Volemanem úplně rozloučit a čekají na mě ještě samostatný (a barevný!) Volemanovy příhody.