Moc se mi líbilo pravdivé popsání doby před a po. Byla jsem o něco starší než hlavní hrdinka, a mohu vše, co se v knize psalo, potvrdit...

O této knize jsem se dozvěděl díky kolegyni, která mi ji stručně popsala jako retro memoáry sympatizantky komunistického režimu. To mě docela zaujalo, protože politické názory Petry Hůlové prostřednictvím jejího veřejného působení znám a představa, že zpívá s Grebeníčkem a Ransdorfem na prvomájové veselici internacionálu, mi přišla trochu divná. Sáhl jsem tedy po knize a na vlastní oči jsem se přesvědčil o nesmírné sugestivnosti, s jakou ji autorka napsala. Vžije-li se čtenář do vypravěčky, musí uznat, že z logiky dospívající outsiderky musel být listopadový přelom skutečnou tragédií. Pevný hodnotový rámec vystřídal postmoderní chaos, dříve státem organizovaná mládež se rozlezla do vybydlených ruin a místo budování socialismu si našla zálibu v drogách. Co je však na románu nejpřesvědčivější, je srovnání pokrytectví obou režimů. Oba se tvářily jako svobodné, ale výsledkem obou bylo osekávání svobod a politická perzekuce. Hůlová rovněž odkryla poměrně tabuizované téma českého undergroundu, jehož podvratnou činností byla často jen nihilistická negace bez jakéhokoli politického obsahu. Co mi naopak nesedlo, byla forma. Je třeba prokousat se špalky popisných pasáží, než se tu a tam - jako zrnko zlata - objeví nějaký ten krátký dialog. Čtení pak, lidově řečeno, neodsejpá...