12 krátkých příběhů. Část patří do žánru satiry nebo duchařiny, ty byly docela zábavné. Historické povídky přináší mravní ponaučení pro čtenáře, přičemž historická hodnověrnost některých z nich byla prachbídná. Tak třeba římské legie neodešly z Británie na rozkaz císaře, ale aby proti němu bojovaly. Také před pádem Kartága nedošlo k žádné námořní bitvě. Ale třeba povídka Obr Maximin byla výborná. Nejvíc mě naštvala anotace vydavatele, kvůli které jsem si knihu koupil: "Vzhledem ke svým rozsáhlým znalostem historie a také cestovatelským zkušenostem podává A. C. Doyle obraz doby s detailní přesností"

Docela zajímavé apokryfy, zejména porovnávající antiku s křesťanským světem, Řím s Británií a připomínající pár dalších historických mezníků (jemný nádech duchařiny jsem zaznamenala v ojedinělém případě). Autor se sám nepasuje do role historika, a tak s historií pro účel své pointy nakládá typicky po svém: "Dovolte, abych vám vylíčil střízlivá historická fakta, jen maličko přibarvená v zájmu sdělnosti, což je technika, k níž by se serioznější historik nikdy nesnížil." Vše samozřejmě posuzuje ze své současnosti, kdy dávné události již měly čas uzrát ve svých důsledcích. Toto nám však může znít jako značně vizionářské zvolání autorovo: "Dočasný pobyt - nic víc to není!", ovšem to by se nesmělo výhradně jednat o příchod Sasů do Británie ;-) Možná proto, že autor byl Anglosas a vydal své povídky skoro před sto lety mi ale žádný z apokryfních příběhů neutkvěl výrazně v paměti, jako tomu rozhodně je v případě Čapkových Apokryfů a Váchových Vyhnanců z ráje.