Nečekaně příjemné překvapení! Nečekala jsem totiž, že kniha, jejíž úvodní citát zni: „Těm, kteří přežili, jejich dětem a dětem jejich dětí …“, jejíž kapitoly jsou uvedeny citáty z apokalyptické biblické potopy: „Tyto jsou příběhy Noachovy …“, a navíc jsou v ní diskutovány otázky víry, a ještě se na pozadí příběhu „prohání“ Prahou potopa skutečná (z r. 2002), … tak, že tahle knížka bude tak lehce čitelná, vůbec ne vážná, ale právě naopak … o všech těch katastrofách i zvláštních osudech (i o nich by se totiž dalo říct, apokalyptických, vzhledem k válečným událostem 20. století „vír událostí, který všechny vtáhl a nikoho nepustil“) všech jejích protagonistů, vypráví s nezaměnitelným židovským smyslem pro humor (který je sám o sobě hluboce zakořeněný v celé tradici judaismu :-) … faktickým, stoicky klidným až pragmatickým smyslem pro dramatičnost situace, a především pro nevyhnutelnost, s jeho neochvějnou jistotou „nějak bylo, nějak bude, … hlavně, že bude“ :-) … „… zprávy o špatných událostech, přicházejí až po špatných událostech, a to se pak kdejaký mudrlant rozepisuje o tom, co se mělo dělat a kdo za to může, že se taková pohroma přece dala očekávat, což jsou úvahy asi tak jalový, jako že když padají trakaře, někdo má hřbet samou bouli …“ A tak celé to čtení, i když téma nebylo nijak veselé, ani nijak humorné, bylo zvláštně (přemýšlím, jak to napsat) neznepokojující? … v podstatě se totiž dost často při hláškách Avi Kolmanna, Ernesta Blocha, ale i ostatních, spíš smějete :-), a možná, že právě tím svým osobitým smyslem pro humor, všemu tomu vyprávění, paradoxně, přidávají právě na vážnosti … „Pamatuješ si ještě ty verše, co vytesali do jednoho z kamenů Národního divadla?, zeptal se pan Bloch. „Bodejď,“ vypnul Ernie Bloch hrdě svá promáčená prsa a začal recitovat: „Na Řípu Čech svůj domov vzal, na Bílé hoře dokonal, v matičce Praze z mrtvých vstal.“ „Tak, tak,“ poplácal pan Bloch syna po rameni, „není nad vlastenecké verše, akorát, že my jsme z mrtvých vstali docela jinde.“ Ernest se na otce podíval, ten se usmál, znovu ho poplácal po rameni, „a teď budeme muset vstát z mokrých,“ řekl zvesela, jako by se vůbec nic nedělo. … A pak šli dál a déšť je zmáčel, a ani jednomu z nich už to nevadilo.“ Avi Kolman se při téhle historce jen usmál a vzpomněl si, že když byl Ernie malý, říkával panu Blochovi, že z toho kluka něco bude, že to někam dotáhne, že je „chytrý jako opice“. A víte co, pan Bloch se toho náramně bál, „proboha, jen to ne, víš snad, kde žijeme, jak to někdo z nás někam dotáhne, už má problémy.“ … jenže, jak říká Avi Kolman, „člověk může mít problémy, i když to nikam nedotáhne.“ … tak to v životě prostě chodí :-) … A tak „historky a průpovídky kolujou světem, jako krev v žilách“, a Avi Kolman spolu s ostatními sedí u stolu a vzpomíná, v rukou hrnek s kafem „černým jak rakev a hořkým jako život sám“ … a venku se mezitím rozlévá voda … „děs a běs, horší než cokoliv jiného … i když, ne horší než to bylo TAM, protože TAMTO peklo nerozpoutaly živly, … ale člověk!“ Tahle knížka pro mě byla opravdu nečekaným čtenářským zážitkem … doporučuji. „Nauč se smát, aniž bys plakal“ …říká se, že židovský humor chápou nejlépe Židé a Češi. Smyslem židovského humoru není jen pobavit a zpříjemnit posezení ve společnosti. Je rovněž reakcí, jak proměnit zoufalství v naději, pozorovat okolní svět se zdravou skepsí a odstupem a otupit ostří skutečnosti důvtipnou slovní hříčkou.“ (Neviditelný pes: https://neviditelnypes.lidovky.cz/zabava/chtip-zidovsky-humor-iii.A180802_220425_p_zabava_wag.

Tak tohle bylo překvapení! Českou literaturu prakticky nečtu a přiznám se, že se českým autorům spíš vyhýbám. Po zkušenosti se Žítkovskými bohyněmi a touto knihou se však začínám obávat, že možná dělám trochu chybu. Je to mé první seznámení s tímto autorem a ani jsem nevěděl, že za knihu získal nějaké ocenění. Zajímá mě však židovská tématika a tak když jsem knihu uviděl v antikvariátě a viděl její poměrně vysoké hodnocení, risknul jsem to a knihu koupil. A vyplatilo se! Ne, že by kniha byla kdo ví jak úžasná, ale skvěle se četla. Při čtení jsem měl pocit, že nečtu něco vymyšleného, ale něco co se skutečně stalo. Věrohodnost knihy byla vynikající. Děj se odehrává v Praze při stoleté povodni a prolíná se se skutečností tak věrohodně, že autora podezírám, že si to nevymyslel, ale inspiroval se osudy svých přátel. V čem kniha exceluje je humor. Já se rád nechám rozesmát a rád se bavím, ale málokterá kniha mě skutečně rozesměje. Tady se to povedlo několikrát a dostal jsem pár záchvatů smíchu. Autor se přitom o humor nesnažil nějak křečovitě, ale jen využil toho co se nabízelo. V příběhu se setkává skupina židovských mužů různého věku, kteří při povodni získají náhradní bydlení a jsou ubytováni společně v jednom bytě. Věkové složení je od úplných mladíků až po staré muže. Kniha se střídavě věnuje současnosti a vzpomínkám hlavních hrdinů. Vracíme se tak k době druhé světové války, holokaustu, minulému režimu a době porevoluční - podle toho kdo vzpomíná. Autorova práce s časem je výborná a sladění děje během potopy a návratů do minulosti vytváří příjemně melancholickou atmosféru. Kniha je tak humorná a smutná zároveň díky nešťastnému osudu českých židů. Na začátku je kniha humorná díky svéráznosti hlavních postav a poté konfrontací různých generací v jednom bytě. Osudy hrdinů však nepůsobí vůbec vykonstruovaně a profesor Novotný nechává všemu volný průběh. Škoda jen toho konce, kniha nekončí žádnou pointou. Některé dějové linie se k tomu však úplně vybízely. Děj jakoby odezní do prázdna, které některé pocity ještě prohloubí. Po přečtení tak ve mně zůstal zvláštní pocit, že hlavní hrdinové žijí dál, ale už beze mě. Tak sbohem židovští přátelé, bude se mi po vás stýskat. Koho židé nebo jejich kultura fascinují, klidně si může přidat pátou hvězdičku, komu jsou ukradení zas jednu odebrat. Kdo má však pocit, že se tohle téma nějak protlačuje, asi by knihu ani neměl číst. (I tyhle názory jsem totiž už slyšel.) Škoda jen, že na začátku chybí vysvětlení k některým náboženským termínům. Myslím, že vysvětlivky by knize prospěly hlavně pro čtenáře, kteří se v židovském náboženství vůbec neorientují. 85%