Deus Irae není vůbec tak špatné, jak se zprvu může zdát, ale není to zkrátka ono. Je vidět, že PKD knihu nepsal sám. Pravděpodobně jen nahodil hrubé rysy a zbytek dopracoval Zelazny. Těžko se to popisuje a věřím, že každý milovník PKD to hned pozná... Tu a tam vykukuje zpoza příběhu jeho duše, něco z něj, co na jeho knihách tolik milujeme a pak se to najednou ztratí v balastu a nefunguje to. Jako kdyby to postrádalo hloubku. Trochu jako když delfín vyskakuje nad hladinu. Na okamžik se příběh rozjasní a máte pocit, že tušíte, kam to směřuje a pak delfín skočí pod hladinu a příběh se ztrácí v mlze... Nemohu říct, že by se to četlo vyloženě špatně, spíš jsem prostě dočetla stránku a pak jsem si říkala, proč číst tu další? Půjdu radši něco dělat... A to se u PKD málokdy stane. Co se týká roztodivných bytostí na Zemi, tak s těmi už nás PKD seznámil v jedné z jeho povídek. Myslím, že se jedná o jednu z povídek v souboru - Planeta, která neexistovala (I. nebo II.) nebo Podivný ráj a jiné povídky. Protože je to PKD, tak nemohu hodnotit míň než za 3*, ale je škoda, že se toho neujal sám...

Velmi jednoduchý, přímočarý fantasy příběh. Jako kapitola ve Svědectví docela v pohodě, jako Dickův román ani omylem. Zelazny z Deus Irae smrdí na sto honů, P.K.D. je tam pár stránek s trochou té jeho filozofie a vnitřních pochodů protagonistů příběhu. Nic proti Zelaznemu, Amber miluju, ale na obálce je Dick a ta obálka vám prostě lže. A proto je DE jednoduchým pochoďákem plným zbytečných setkání, zbytečných keců, nesmyslných náhod a neuspokojujícího finále. Protože veškerou česky přeloženou tvorbu PéKáčka znám dost slušně, tedy vyjma Sluneční loterie, Deus Irae pro mě zřejmě zůstane nejslabším výtvorem pana mistra paranoie. Přičítám to na vrub spojení dvou spisovatelů. Stejně neslavně u mě dopadl třeba Asimov se Silverbergem. Podobná tragédie. Ale což. Ubik, Eldritch a třeba Temný obraz se dají číst dokolečka dokola a neomrzí. Čert vem tento malý finální nezdar. Dickova gloriola u tímto u mě nezeslábla ve svém svitu ani trošku