Hluboký zážitek. Jako vždycky. Výpisek: „Nemyslím, že by církev dneška měla uzavírat podobné politické „Svaté aliance" – ani napravo, ani nalevo. Spíše by její snahou mělo být najít a přesvědčivě ukázat, že pro křesťanství v dnešní civilizaci existuje ještě jiná alternativa než se stát betonem bunkru neochvějných, nebo naopak ochotně se rozpustit v koktejlu multikulturality. Volání po řádu a pořádku se v době „prolínání světů" bude ozývat asi stále častěji. V této souvislosti mne napadá jedna scéna ze hry Karla Čapka Matka. Na otázku, co je to udělat pořádek, říká fašizující konzervativec Kornel: „Dát věci tam, kde byly", zatímco jeho bratr Petr, socialisticky radikál, tvrdí: „Dát věci tam, kde mají být." Matka má však jiné pojetí pořádku – pořádek znamená „dát věci tam, kde je jim dobře". Nedělejme si pyšné iluze, že víme, kde věci mají být: neztrácejme čas marnými pokusy, dát je tam, kde byly, protože to už nejde (a navíc ani to už pořádně nevíme). Církvi by slušela mateřská moudrost: tiše, pokorně a vytrvale nacházet věcem (i lidem) místo, kde je jim opravdu dobře.“

Kniha, kterou když jsem četla, tak i ve chvílích, kdy jsem ji odložila, mi v hlavě neustále protáčela nastolené otázky a nutila více a více, přesně a přesněji nebo nanovo a úplně jinak formulovat své vlastní odpovědi. Souhlasila jsem i polemizovala v duchu s panem Halíkem, ale vždy s obdivem, jak své otázky nebo tvrzení dokáže formulovat. Jak hluboko sáhne do duší těch, kteří je mají - ať jsou věřící či nevěřící. Zda lze žít víru bez víry nebo o povinnosti křesťana být někdy ateistou - ani taková témata se nebojí otevřít pravdivě v našich hlavách a srdcích. A jako nejhlubší zásah do našich niter o moci odpouštění....té největší a nejkrásnější moci co na světě můžeme najít. Ať už se k odpouštění stavíme z jakékoliv strany a vrháme pohledy z různých úhlů, bereme v drobnostech nebo velkých věcech. V tom snad nikdo nemůže nesouhlasit...?