Tak to byl po Paprice vysloveně zážitek. P. Roth opravdu psát umí a nepotřebuje k tomu bůhvíjak silnou zápletku. Simon Axler je postarší vynikající herec, který najednou přišel o schopnost hrát. Pak mu ale vstoupí do života láska. Díky vztahu s Pegeen, o mnoho let mladší lesbicky orientovanou ženou, získává znovu chuť žít. Autor mi umožnil opravdu nahlédnout Simonovi do hlavy a všechno s ním prožít. Chvíli jsem se smála, vzápětí jsem cítila beznadějnost situace. Nejsilněji na mě však zapůsobil příběh postavy Sybil Van Burenové, která se Pokořením jen tak mihla. Potěšilo mě, že nevyšuměla do ztracena, že se k jejímu osudu autor vrátil. Ta mi určitě zůstane v paměti dlouho. Bavilo mě, že je kniha rozdělena do třech částí a vyvolává tím dojem, že „sledujeme“ divadelní hru. Konec mě překvapil, i když jsem ho vlastně podvědomě tušila… Knihu Pokoření jsem objevila mezi vyřazenými knihami. Kolegyně z dospělého oddělení tvrdí, že se u nás Roth nepůjčuje. Já ho ale rozhodně číst budu a Pokoření doporučuju:-)

My lidé nejsme všichni stejní. Lišíme se i mírou vnitřní síly. Simon Axler ztratil tuto životní sílu, když ho opustila umělecká múza. Nepomohla ani múza živá, byla neuchopitelná. Vzdal to. O tom jsem četla v tomto románu Philipa Rotha. Líbí se mi jeho styl, stručný, bez zbytečných slov, přesto výmluvný. Ano, nejsme všichni stejní, ale ten dovětek na obálce : Lovestory bez kompromisů... Kompromis ? Lovestory ? Co takhle hluboká deprese doprovázená pokořením, zahanbením a ponížením ?