Nejtemnější cesta, na níž se vydal syn zlovolného boha Rakotha Maugrima Darien, má rozhodnout o osudu Fionavary i všech ostatních světů. Na pláních v Andarienu se houfují mohutné armády Světla a Temnoty, aby vybojovaly bitvu všech bitev. Finále Fionavarské tapisérie je utkáno zajímavě a fortelně, přestože zpočátku má poslední díl trilogie silně uspávací modus operandi. Verbální souboje, byť umně vycizelované, prostě nenahradí máchnutí mečem, o sekeře ani nemluvě. Děj se rozkošatěl do šířky, ale hloubka mu chybí a místy je nahrazena teatrálností. Každá z postav najednou cítí potřebu se vyjádřit, dát zaznít svému hlasu v bohatém tkanivu událostí, bohužel ke své škodě přešlapuje na místě. Téměř jsem už zlomil hůl, když přišel zlom. Lancelot du Lac z komnaty mrtvých na Cedar Sedatu se postavil Nejstaršímu a jejich boj na život a na smrt o duši Dariena dan Rakoth je z ranku těch, na něž se nezapomíná. Kay už poté nepustí opratě příběhu z rukou a vetkává do své tapisérie jednu emoci za druhou v tak bohatýrském stylu, že mu jeho velkohubé tlachání ze začátku knihy odpustíte a ještě se olíznete. Závěr trilogie je skutečně jako z partesu a Nejtemnější cesta je zcela bez pochyby tou nejdůstojnější tečkou, jakou si lze vůbec představit.

Završení mnoha spletených osudů v rozhodujícím střetu. A opět velmi umně utkáno. Barvité popisy podle mě právě dávají příběhu tu správnou podobu. V málokteré fantasy je zlo vykreslené tak černě, kouzelný les tak nevyzpytatelně... Překvapila mne konečná reakce Rakothova syna a nečekané spojení životních cest některých postav. Úžasná záležitost, doporučuji. Všichni z pětice hrdinů si zaslouží obdiv. Ale musím říci, že nejoblíbenější byli pro mě Pwyll a Davor. A z postav původem na Fionavaře jednoznačně Matt Sören.