Dve línie príbehu, majstrovsky skĺbené do jedného celku, vytvárajúce jedinečný román. Na jednej strane zdanlivo prvoplánová zápletka ako z presladenej tureckej telenovely – rozčuľujúce správanie hlavných postáv, klasický milostný trojuholník, láska Kemala k Füsun, z ktorej sa stáva chorobná posadnutosť, Kemalov zvyk zbierať rôzne predmety hraničiaci s úchylkou, na strane druhej – autorove úvahy o Turecku, krajine zmietajúcej sa mocenskými bojmi, vojenskými diktatúrami, cenzúrou, kde sa kastovný systém, staré tradície a zvyky dostávajú do konfliktu s túžbou mladšej generácie po demokracii, slobode, zábave, voľnosti, modernosti, ktorá sa valí z Európy. Múzeum nevinnosti je prehliadkou exponátov, ktoré prevedú celým príbehom. Nie je len príbehom lásky, je snahou zachytiť ducha jednej éry v dejinách Turecka. Dlho som rozmýšľala nad tým, ako román úprimne ohodnotiť. Má niečo, čo ho odlišuje od tuctových sentimentálnych románov červenej knižnice. Autor zasadil príbeh do konkrétneho prostredia a doby, ktorú dôverne pozná, takže pri čítaní som mala pocit, že som sa vrátila o niekoľko desiatok rokov dozadu a žijem v Istanbule. Sympatie, či naopak nesympatie k postavám príbehu vždy do istej miery ovplyvnia celkový pohľad na dielo. V mojom prípade nedošlo k stotožneniu, postavy ma skôr iritovali, no i tak musím zložiť autorovi poklonu za to, ako reálne, do detailov a do hĺbky ich vytvoril – akoby rozprával o ľuďoch, ktorých dôverne poznám. To všetko dohromady vytvára kombináciu, ktorá ma prinútila niekoľko večerov po sebe vracať sa k tejto knihe, napriek tomu, že na základe anotácie som vedela čo môžem očakávať a o čom budem čítať, a to dokonca bez toho, aby som popri čítaní Múzea prelúskala ďalšie dve knihy.

Samozřejmě nemohu začít jinak... Orhanu Pamukovi se i v této knize povedlo výborně a poutavě přiblížit atmosféru moderní turecké společnosti s její nerozhodností mezi Orientem a tureckými tradicemi na straně jedné a Západem a s tím spojenou moderností na straně druhé. Na tomto pozadí představuje příběhy několika osob, do kterých se promítá stejný vnitřní souboj, který jim znemožňuje opravdové naplnění životů a vyjádření svých osobností. Toto téma je, dalo by se říci, již tradičně zpracované na vysoké úrovni, k čemu přispívají i pěkné myšlenky o smyslu a roli věcí v našich životech a vzpomínkách. Čím mě ale autor dokázal především nadchnout (a díky čemu se tato kniha zařadila mezi mé nejoblíbenější z Pamukových knih), je pocitová hloubka příběhu knihy a jeho prožívání hlavní postavou... a to v takovém podání, jako bych četl román z mého milovaného a horoucně oslavovaného romantismu. Zklamaná láska, vnitřní rozpolcenost, melancholie a temnota velkého města jako scény tragického příběhu... zkrátka cokoli, co představuje romantismus, je v této knize vyjádřeno s takovým uměním, až se zdá neuvěřitelné v jaké době a kde kniha vznikla. Na první pohled působí dlouze, sám jsem k jejímu přečtení obtížně sbíral odvahu, ale jen prvních pár stránek mě dokázalo strhnout do příběhu a pocitů vnitřní rozervanosti, které jsem až do konce knihy hltal, nebyl je schopen opustit a které se přes délku knihy nikdy nestaly nezajímavými, nudnými či příliš rozvláčnými. Pro mě jako velkého obdivovatele romantismu (a snad i rozervaného romantika) to byl úžasný zážitek, který doporučuji každému podobně zaměřenému čtenáři. Chápu však, že kniha není pro každého... kdo se v této rozervanosti nevyžívá a nevidí v ní krásu a štěstí života i světa, tomu, předpokládám, bude kniha zřejmě opravdu připadat především dlouhá.