V jedné z anotací jsem se dočetl, že čtenář nemusí znát Patti Smith a její tvorbu, aby si knihu užil. Naprosto s tím souhlasím. Však také, než paní Patti vůbec napadne, že by její hlavní umělecká činnost mohly být „tři akordy spojené silou slova“, už jsme dávno v druhé polovině knihy. Příběh vztahu mezi dvěma citlivými lidmi je krutý a drsný, ale zároveň také výjimečně něžný. Je takový proto, že Patti Smith je prostě skvělá spisovatelka, která dokáže svými slovy působivě vykreslit atmosféru. Třeba když popisuje pocity při prvním nahrávání: „Vděčnost, kterou jsem cítila vůči rock'n'rollu, protože mi pomohl projít složitým dospíváním. Radost, kterou jsem zažila, když jsem tančila. Morální sílu, kterou jsem postupně sbírala, abych na sebe vzala zodpovědnost za něčí činy.“ Když popisuje metodu vlastní tvorby: „Já vlastně vůbec nevím, co dělám, ale nemůžu s tím přestat. Jsem jako slepý sochař, který tesá do kamene.“ A nejsilnější je tam, kde popisuje své city k Robertovi: „Tohle jsem pro něj vždycky chtěla, ale cítila jsem přitom trochu sobeckou bolest, že se o to musím dělit s ostatními. Ale nad tímto pocitem převažovala radost z pohledu na Robertův obličej...“ Nejsem velkým příznivcem paní Patti jako zpěvačky (mám ji rád, ale její tvorbu znám spíš okrajově) a moc se nezajímám ani o kulturní okruh kolem Andy Warhola (příliš hlučné, příliš výstřední), ale o to opravdu nejde. Ten popis přátelství dvou lidí, kteří si věří (sami sobě i sobě navzájem), kteří se mají upřímně rádi, kteří jsou odhodlaní žít svobodně a kteří za tímto cílem jdou zatvrzele i přes řadu překážek a protivenství – v tom je velká síla. A ten závěr je ... to je prostě emocionální atomovka.

Kouzelný pohled do umělecké duše Patti Smith a světa, ve kterém se rozvíjela. Opravdu krása.