Další kapitola z minulosti Temného rytíře v atraktivním podání. Tentokrát dojde na lámání chleba a Batman musí vzít zavděk mladým sidekickem, protože ve dvou se ten boj proti zločinu lépe táhne. Ovšem nemusíte se bát žádného zdlouhavého seznamování, Jeph Loeb zbytečně neplýtvá místem a události hrotí ráz na ráz. Samotná zápletka je pak oproti Dlouhému Halloweenu uzavřená poměrně smysluplně, ačkoli bez několika hluchých míst se to neobejde. Za což si ale může autor sám, protože tak dlouho se snaží zmást čtenáře, až se krapet zamotá do vnitřní logiky. Přesto patří Temné vítězství k tomu nejlepšímu, co náš trh s Batmanem nabízí, protože když už nic jiného, v průběhu dvou alb je řečeno vše podstatné a na konci se člověk nedočká obligátního „Pokračování příště…“ Navíc Tim Sale je prostě skvělý výtvarník, dokonale souznící s pochmurnou atmosférou vyprávění. Zároveň příběh zapadá do klasického kánonu, takže i neznalec se může ve společnosti blýsknout znalostmi, aniž by ze sebe udělal trotla.

„Nejsilnější jsi, když tě tvůj nepřítel považuje za slabou.“ Kontroverzné. Chápem (a rešpektujem), že dvojknihu Temné vítězství mnohí považujú za klasiku a stavajú ju po rovnocenný bok (taktiež dvojknihy) Dlouhý Halloween. Ostatne, ako vidíte, i ja Temnému vítězství dávam 4*. Ale tá štvrtá hviezda je s oškretým netopierím krídlom. Počas čítania Temného vítězství 1 som si vravel, že pôsobí viac ako remake, než ako sequel. Upokojoval som sa tým, že v dvojke sa to zmení. Nezmenilo. Jasné, je to iné. Sú očividné posuny nielen u postáv, ale tiež v rámci kánonu a toho, akým smerom sa po konci príbehu uberie Gotham. Harvey Dent sa definitívne prerodil na Two-Facea, chradnúca gothamská mafia píše poslednú kapitolu svojej existencie a mesto sa ocitne pod nadvládou šialencov á la Joker. Napriek tomu mám po dočítaní Temného vítězství 2 na jazyku zvláštnu pachuť. Pričinil sa o ňu aj Robin, ktorý sa nepochopiteľne objavil na obale prvej knihy, pričom v nej vôbec nevystupoval (!) a dokonca mu patrilo jej úvodné slovo a síce sa teda konečne objavuje aspoň v knihe č. 2, no je to skôr väčšie cameo, bez ktorého by sa príbeh hladko zaobišiel. Avšak zas sa dostávame k tomu, že Temné vítězství 2 poskytuje zopár kozmetických detailov, ktoré menia Batmanovo univerzum a toto je proste jeden z nich. Zakomponovanie Robina do deja má filozofický zmysel (ako on, i Batman je sirota, ktorá prišla o rodičov vinou úkladnej vraždy), ale to je všetko. Tešil som sa aspoň na záverečné odhalenie identity Šibeničného vraha. Viackrát som si vravel, že ho mám, ale napokon sa to ukázalo byť slepou uličkou, do ktorej ma scenárista Jeph Loeb (batmanovky Ticho a Dlouhý Halloween) rafinovane zaviedol. Identitou vraha policajtov pochopiteľne neuvediem. Áno, je prekvapivá a dáva to istú (toto slovo by som pre istotu dvakrát podčiarkol) logiku, ale čakal som od toho viac a i z tejto veci mám napokon v ústnej dutine pachuť. Navyše si fakt nie som istý, či niektoré momenty spätne dávajú zmysel. Budem sa tváriť, že dávajú. Po takejto salve sťažností sa asi tie 4* javia čudne, ale on si ich ten komiks zaslúži. Na to, aby som mu ich nedal, je proste príliš dobre (hoci fakt nie dokonale) napísaný, práca s postavami je plus-mínus fantastická, na niekoľkých miestach je to drsné a nečakané (úmrtie istej postavy, šokujúci rodinný twist týkajúci sa Catwoman) a kresba Tima Salea (Spider-Man: Smutek, Dlouhý Halloween) a farby Gregoryho Wrighta (Spider-Man: Utrpení) sa k noirovej zápletke geniálne hodia (ale štylizácia Jokera mi pripadala predsa len už cez čiaru). Okrem divnej obálky (na obálke jednotky je Robin a v príbehu nebol a na obálke dvojky nie je a v príbehu je) mi nedá nespomenúť rovnako nepochopiteľnú prácu s výtvarnými bonusmi na konci, ktorých je jednak hrozne málo a jednak sú skopírované z prvej knihy (!).