Příteli, z jakých jdeš k nám zemí? Který vítr mám proklínat? Mít s tebou román nechce se mi. Máš černou krev a loupíš rád. Z tvé černé vatry každou chvíli v dívčí zrak jiskra dopadne. Tvůj zájem, příteli, je milý - a stejně milé je mé ne. --------- Dvě slunce chladnou - slituj se, slituj Pane! To jedno na nebi, druhé v mé hrudi plane. Já z těch dvou sluncí - odpouštím si svou vinu? - já z těch dvou sluncí šílím a leta hynu. A obě chladnou - už hřejí jen skromně - a první zchladne to, ve kterém je víc ohně.

Básně samy o sobě jsou čtivé, rým i skladba pěkně zapadají. To hlavní - obsah, význam, atmosféru - jsem pocítila až díky životopisnému románu Náš všední život (Rikka Pelo). Zvláštní to osobnost.