V objektivu Yasminy Rezy se objevují stárnoucí muži. Konkrétně jejich autentický vnitřní svět. Opět zajímavá postavička – vyhořelý spisovatel, kterého už dávno netěší manželka ani děti, do toho se mu ještě dostává zdravotních problémů s očima. A tak pozoruje ve zvěřinci pštrosi, to je takový milý. Pak potká na svoji bývalou spolužačku a začnou se, spíš teda v jeho hlavě, dít věci. Celé je to velmi živé. S myšlenkami a vzpomínkami, které občas dosahují volného charakteru, se prolíná aktuální dění a dialogy. Dialogy velmi nucené, nicméně naprosto výborně konstruované (dramatická zkušenost Rezy je zřejmá). Takové ty strohé strojené konverzace zakončené frázemi jako "Jo, jasně.", "Nojo." Suchopárný, ale tak skutečný. Až v přítomnosti bývalé spolužačky Marie-Thérèse si Adam začne uvědomovat nedostatky svého života a začnou se mu jevit iracionální úzkosti. Výborně zobrazená frustrující osamělost, když se člověk nemá o koho opřít, ale zároveň jeho postoj vůči okolí zůstává kritický. Ale občas je i ten cynismus poměrně vtipného rázu, že z toho zas taková depka není. Moc se toho neděje, ale mluví se požehnaně. A taky výborně. Albert má Martinu, která mu masíruje nohy a připravuje mu telecí brzlík, já mám Irenu, která mě nenávidí. Chceš snad ženu, která by ti masírovala nohy a dělala telecí brzlík? uvažuje a prohlíží si agresivně červenou cihlovou zeď pavilonu šelem. (s. 15)

Přeintelektualizovaná knížečka s několika zábavnými větami. Asi 150. francouzská kniha, v níž hlavní hrdina spisovatel řeší existenciální krizi. Bez katarze, bez ničeho.