Buď jsem tak moc zblbnutý přímočarými brakovkami, nebo mi dílo Michaela Moorcocka nikdy neodhalilo skryté kvality, ale s Viriconiem jsem se prostě nepopasoval se ctí. Nevadí mi kombinace sci-fi a fantasy, ale když je to jen pro efekt, nenacházím v tom nijaké kouzlo. Pak už situaci mohou zachránit jen hrdinové nebo stylistika, ale i v tomhle ohledu se u mě M. John Harrison minul účinkem. Podivuhodných postav má sice požehnaně, ale jeho takřka divadelní jazyk v jednu chvíli vyprávění odlehčuje, v druhou naopak tíhne k heroickému patosu („Býval jsi nejlepší šermíř v říši, lorde Crome,“ hekal. „Co se s tebou stalo?“ „Jsem zdrcen zradou,“ odpověděl Cromis, a byla to pravda. „To však přejde.“) Výsledný efekt navíc ruší stále se opakující věty jako „byl lepší šermíř než básník“ nebo „jeho bezejmenný meč“. Tam, kde podobná forma Williamu Goldmanovi v Princezně nevěstě funguje na jedničku, Harrisonova epika na mě působila zastarale a fádně. Má to svoje kouzlo, ale není to kouzlo prvotřídní.

Chtěl jsem mít tuhle knihu rád už od první chvíle, kdy jsem viděl její obálku a přečetl si její popis. Bohužel, nepůjde to. Nápad je super. To prostředí je parádní. Zdegenerované lidstvo zhruba na úrovni středověké kultury se pohybuje v ruinách civilizace, která prováděla vesmírné lety, a na Zemi se nyní mimo jiné nachází zdegenerovaní potomci cizích ras. V bojích se objevují meče i energoděla, exoskelety a roboti. Daleko méně super je neuvěřitelná a neúnosná popisnost celé knihy, což říkám jako někdo, kdo neměl problém překousnout vcelku podobné Nádraží Perdido s relativně podobnou tématikou. Zatímco popisy Perdida dokreslují hutnou atmosféru města, ty Viriconské spíš... já nevím, odvádějí pozornost? Celé je to takové zpěvné a poetické, což v daném prostředí působí jak pěst na oko. Možná je to právě tenhle kontrast, který mi prostě nedovolil se do knihy pořádně začíst, a po asi 140 stranách to zřejmě definitivně odkládám. Ten umělecký (byť mnou nedoceněný) dojem a parádní prostředí je důvodem, proč to neoznačím za úplnou ztrátu času, ale prostě to není pro mě.