Neznámá žena s kufrem ve sněhové vánici na konečné autobusu, kde se jí ujímá milá manželská dvojice a během týdne ji naprosto nenásilně včlení do všedního běhu své malé tamější komunity. Skok do paralelního života, zapletení se do cizích vztahů...až k (pro mne) trochu ujetému, neukončenému konci. Současný děj, naplněný lakonickými popisy a všedními, povrchními hovory postav "o ničem" střídají odstavce se stejně lakonickými náznaky minulosti, vedoucí ženu k útěku ze svého života. Lehce tajemná atmosféra, humor suchý a hořký, bezemoční komentáře, za kterými lze o to silněji cítit apatii, smutek, vyhoření, prázdnotu, zoufalství... Nejzajímavější na knize je, co v ní vlastně není:) Zvláštní, ale vůbec ne špatné. 3,5*

Autorka píše typicky skandinávsky úsporným stylem, což někomu nemusí vyhovovat, ale já jsem to jako nevýhodu rozhodně nebrala. Děj vypráví o úplně obyčejných věcech, což je pro literaturu skoro až neobyčejné. I přesto se v díle dá najít spousta skrytých symbolů, které člověk třeba hned nepochytí. Já za největší symbol považuji ostrov, na který se hlavní postava snaží dostat. Považuji ho za symbol toho, že jsme si izolování a navzájem si vzdáleni i přes fyzickou blízkost.