Kniha mě dost zklamala. Těžko říct, jestli za to může nepovedený překlad nebo autorka sama. Asi od každého trochu, ale překlad ponese určitě větší vinu. Pokud byste čekali "rady pro prarodiče" jak si poradit s komplikacemi ve vztahu s rodiči vnoučat nebo přímo s vnoučaty, omyl. Dobrých rad je v knížce pomálu, jde spíše o dost nepřehlednou sondu do duše seniora, který se stal prarodičem. Ale leckdy ani nemusel, z vělké části se kniha vnoučat ani rodičů vnoučat vlastně vůbec netýká. Možná bude kniha přínosem někomu, kdo se ve svém pokročilejším věku potýká s přehnanými obavami a strachy o vnoučata nebo jinými velice silnými nezvladatelnými emocemi. Nečekejte však přiliš rad jak se s podobnými problémy vypořádat nebo je umírnit, spíše se prostě jen dozvíte, že "v tom nejste sami", a že autorka Vás chápe a cítí se podobně jako Vy. Bohužel ale kniha je navíc přeložena tak, že se budete muste potýkat s krkolomnou stavbou věty, s větami, které si vzájemně odporují nebo nedávají smysl vůbec a s poněkud dráždící neschopností překladatelky používat korektně slovo "vnoučata" nebo "vnouče". Pokud byste čekali příjemné humorné počtení s nějakým tím pousmáním nebo uvolněným nadhledem či trochou vtipné ironie, opět to nečekejte. Místa, kde humor mohl být nebo snad i měl být jsou opět asi díky překladu v tomto smyslu prázdná. Matoucí je i to jak se způsob psaní v knize neustále nesourodě mění, chvílemi jde spíše o reklamu jisté instituce, chvílemi "vyprávění" babičky, chvílemi až poetická souvětí plná přirovnání a fantazie, chvílemi jakoby psala odbornice na téma prarodičovství, chvílemi jakoby statě byly vytrženy z psychologické práce o zvládání fóbií apod. V celé knížce jsem "plodných rad či myšlenek" našla velice málo a jsem velmi ráda, že jsem knihu nedarovala babičkám bez předchozího přečtení.