„Kdo vlastně o sobě smí říkat, že se povznesl nad ‚průměr‘ cesty deseti přikázání, takříkajíc je nechal za sebou jako samozřejmost a teď se pohybuje na výšinách cest ‚nového zákona‘? Ne, skutečná novost nového přikázání nemůže spočívat ve výši morálního výkonu. Tím podstatným u těchto slov není apel na maximální výkon, ale nová základna bytí, která nám je darována. To nové může pocházet pouze z daru spolubytí s Kristem a bytí v něm, v Kristu.“ Zdá se mi, že výchozí bod druhého dílu Ježíšova životopisu najdeme už v první části, konkrétně ve známých Ježíšových antitezích, ve kterých staví do zvláštního rozporu Starý a Nový zákon (jsou to pasáže z Mt 5,21-48: celkem šestkrát řečené teze „slyšeli jste, že bylo řečeno otcům“ a antiteze „já však vám pravím“). Vytváří se tím zvláštní argumentační napětí, kdy se zdánlivě obě části Písma dostávají do antipodického postavení, přestože se na mnoha jiných místech zdůrazňuje kontinuita a nerozdílnost obou Zákonů. Kardinál Ratzinger s tímto bipolárním paradoxem (jedním z mnoha, na které při diskurzivním prozkoumávání víry narážíme) výborně pracuje, když ukazuje, jak je nový evangelijní zákon opravdu radikálně nový, ale jak je zároveň neoddělitelný od Starého zákona, jak ho naplňuje a uskutečňuje. Tím novým zákonem není Nový zákon jako literární dílo (kniha, která má zde v DK svůj ISBN a lze ji komentovat a hodnotit), ale je jím samotný Kristus jako naplnění a ztělesnění Zákona (proto mluví v Písmu jako ten, kdo má moc; a proto také působí takové pohoršení u Židů), který působí na věřící v milosti Ducha svatého skrze víru v Něj. Starý zákon neruší, ale zjemňuje ho – cílem nového evangelijního zákona pak je, aby se podle jeho ducha žilo, nejde tedy jen o výčet hříchů a vyvarování se jich, ale má se žít láska. To zní srozumitelně a jednoduše, ale snadný úkol to není, protože nároky to klade značné (milovat bližního jako sebe, a dokonce milovat i svého nepřítele!?). Ale je to právě Boží milost, která nám na té cestě notně pomáhá. Pro mě byl tento díl trilogie o Ježíši zvlášť zajímavý, protože v něm emeritní papež klade důraz na teologické metody, které mi nejsou zvlášť blízké (možná bych řekl, že mi jsou skoro až podezřelé ;-). Jde o důraz na doslovnou návaznost Kristova příběhu na starozákonní předobrazy (tzv. christologická relektura) a upřednostňování kanonické exegeze na úkor historicko-kritické metody kontroly pramenů. To jsou dva způsoby objevování Krista, které jsou zcela legitimní, ale u kterých mám často pocit, že se přehnaně zdůrazňují a ve jménu oddané zbožnosti zatemňují naši schopnost skutečně pravdivého hledání Boží tváře. Způsob, jakým kardinál Ratzinger s těmito výkladovými prostředky pracuje, poopravil moje nahlížení na ně; z toho jsem měl radost, protože tím odboural část mých předsudků a pomohl mi být zase trochu otevřenější pro vnímání Božího slova. Koukám se na předchozí dva odstavce a mám pocit, že jsem to celé napsal strašně složitě, až nesrozumitelně! No, mazat už to nebudu, ale chci důrazně dodat, že druhý díl Ježíšova životopisu není žádná komplikovaná a od života odtržená věrouka, ale zapálené povídání o Ježíšovi, které přivádí čtenáře k tomu, aby promýšlel ve světle Nazaretského svoje vlastní žití a své vlastní situace. S důrazem na to, jak Kristův příklad tiché věrnosti a oddanosti skrze jeho následování a napodobování prosvětluje naše vlastní introspekce i interakce! Jak nás to dokáže proměňovat a činit lepšími – nejen lepšími teology, ale hlavně lepšími lidmi! „Není právě toto božský způsob? Nepřemáhat vnější mocí, ale dávat svobodu, darovat lásku a probouzet? Když se nad tím dobře zamyslíme, není to, co se zdá být tak malé, tím vpravdě velkým? Nevychází od Ježíše po staletí sílící světelná stopa, která nemohla vzejít od pouhého člověka a již do světa skutečně prosvěcuje Boží světlo? Nalezlo by kázání apoštolů víru a dokázalo by vytvořit celosvětové společenství, i kdyby v něm nepůsobila síla pravdy?“

Stejně fascinující jako první díl, ale napínavější a rozhodně taky náročnější pro autora. Vždyť tady jde o ústřední pasáže křesťanství. Tolik je toho třeba říct, neopomnět, správně formulovat a dobře poskládat, aby to dávalo smysl! A pak, je to úplná detektivka, vracíme se po stopách nejdůležitějšího soudního procesu dějin, rekonstruujeme co mu předcházelo, taktiku obžaloby i obhajoby, sledujeme výkon trestu a pak ústřední téma křesťanství: vzkříšení. Znovu se opakují kvality předešlých dílů, dílo je jednou velkou meditací s nebývalou historickou a teologickou fundací. Mě osobně záráží hlavně košatost významů, které dává židovská tradice každé druhé větě evangelia (přičemž mě na ní nikdy nepřišlo nic pozoruhodného). Ježíš Nazaretský je pro laika nejlepší myslitelná sekundární literatura k Novému zákonu.