Mrzí mě, že jsem četbu této knihy tak dlouho odkládal. Svědomí proti násilí by se dalo ve zkratce označit za nadčasovou oslavu humanismu. Stefan Zweig byl humanista a je všeobecně známo, v jaké situaci knihu napsal a co chtěl jejím prostřednictvím světu sdělit. Ono se totiž vůbec nemusí jednat pouze o souboj Castellia s Kalvínem, protože střety jednotlivců s diktaturami či jinými formami nesvobody se dějinami táhnou opakovaně, přičemž v mnoha rysech jsou si dost podobné. Zweig v knize brilantně popisuje nástup diktatury k moci a prostředky užívané k jejímu udržení. Jak napovídá samotný název knihy, primárně důležitá je otázka svědomí, kdy odvážné vystoupení byť i jediného člověka nahlas říkajícího pravdu má smysl. Kniha je moc hezky napsaná a čtivá. Zweigův vzletný styl se mi velmi líbil a díky již zmíněné nadčasovosti jsem se dokázal s mnoha myšlenkami v knize plně ztotožnit. V průběhu četby jsem v duchu autorovi nejednou tleskal ve stoje. O to více se pak těším na jeho Svět včerejška. Dík náleží nakladatelství Prostor za krásné vydání z roku 2017. „Právě tehdy, kdy chápeme svobodu už jako návyk, a ne jako nejsvětější vlastnictví, vyraší ze tmy pudového světa tajemná vůle, aby ji znásilnila; vždycky, když se lidstvo příliš dlouho a příliš bezstarostně těší z míru, zmocňuje se ho nebezpečná zvědavost po opojnosti síly a dostává zločinnou chuť na válku.“

„Historie, ta nemá kdy na spravedlnost. Jako chladná kronikářka zaznamenává jen úspěchy, ale málokdy měří mravní měrou. Obrací pozornost jen na vítěze, a přemožené nechává ve stínu. (...) Ale přesto nelze označit za marné žádné úsilí, které vychází z ryzího charakteru, nikdy se vynaložená mravní síla ze světa zcela nevytratí. I když prohráli, splnili své poslání ti, co byli přemoženi, ti, co přišli příliš brzy se svým nadčasovým ideálem; neboť každá idea nabývá zde na zemi životnosti jen tím, že si vytváří své zvěstovatele a vyznavače, kteří pro ni žijí a umírají. Z duchovního hlediska dostávají slova ‚vítězství‘ a ‚porážka‘ jiný význam; proto bude třeba vždy znovu připomínat světu, oceňujícímu jen pomníky vítězů, že skutečnými hrdiny lidstva nejsou ti, kdož budují své pomíjivé říše na milionech hrobů a zničených existencí, nýbrž právě ti, kteří sami jsouce bezmocní podlehnou násilné moci, jako právě Castellio Kalvínovi, v boji za duchovní svobodu a za konečné vítězství humanity.“ Obhajoba humanity z pera mistra Zweiga je vážně strhující! Byl jsem tak pohlcen jeho nasazením, jeho osobní angažovaností, že jsem ani příliš nezkoumal, jak moc se drží historických reálií. Jasně, trochu jsem si Kalvína, Serveta i Castellia (toho hlavně, než jsem se dozvěděl o této knize, nebylo mi jeho jméno ani jen povědomé) googloval, abych jejich příběh četl v kontextu, ale nějak by mi tentokrát nevadilo, kdyby si autor pro své potřeby něco poupravil – vnímal jsem totiž tuhle knížku jako modelový případ, jako exemplum. Protože kniha není jen o kalvinismu, nebo jenom o nacismu. Připomenout nám může také leccos z komunistického experimentu i současného režimu. Je zkrátka o obecné tendenci vládnoucích struktur (ať už to jsou fanatici nebo „pouze“ pragmatici) uchvacovat moc a o tendenci moci vnikat do každého prostoru, který demokraté – z lenosti nebo přílišné bezstarostnosti – nebrání. Je vlastně o nesamozřejmosti svobody, o nutnosti ji neustále aktivně hájit. Věcí, které mi neladily, bylo minimum, ale našel jsem. Posuzování povahových rysů podle obličejů protagonistů, například. A taky jsem někdy měl pocit, že vykreslený morální profil Kalvína byl až příliš jednostranný: když se rozhodl se neúčastnit popravy Serveta, je mu to přičteno ke zlému (Odsoudí a pak se tváří, že se ho to netýká! Hanba!), ale já jsem se nemohl zbavit pocitu, že kdyby na upálení přítomen byl, tak by to od Zweiga schytal taky (ve smyslu: Krutě se kochal jeho smrtí! Hanba!). Jako křesťana mě při čtení téměř fyzicky bolelo při uvědomění si, co všechno jsou si lidé schopni dělat v Jeho jménu. Sice tentokrát nebyla viníkem moje katolická denominace, ale to nebyla žádná útěcha, inkvizice a upalování čarodějnic byly morálně stejně zvrácené. Není jednoduché si to přiznat, ale nemůžu zavírat oči před faktem, že upřímně věřící lidé jsou schopni při prosazování své představy o pravdě nevidět lidskou důstojnost bližního stejně spolehlivě jako nacisti nebo komunisti. A tak nezbývá, než se společně se Šebastiánem Castelliem ptát: „Ó Kriste, Stvořiteli a králi světa, vidíš tyto věci? Což jsi najednou opravdu tak docela jiný, než jaký jsi býval, tak ukrutný a nepřátelský vůči sobě samému? Dokud jsi přebýval na tomto světě, nebylo nad Tebe nic mírnějšího, nic laskavějšího, nebylo nikoho, kdo by strpěl posměch s větší shovívavostí (...) Je pravda, že ses nyní tak změnil? (...) Skutečně schvaluješ tyto věci, ó Kriste? Jsou to opravdu Tvoji služebníci, kteří pořádají takovéto jatky, při nichž jsou lidé takto trápeni a rváni? Když si berou za svědka Tvé jméno, jsi opravdu účasten těchto ukrutných jatek, jako kdybys lačněl po lidském mase? Kdybys, Kriste, opravdu tyto věci přikazoval, co by pak zbývalo činit ďáblovi? Ó, jak strašlivé rouhání Bohu, že Ty bys činil tyto věci, tytéž věci jako on! Ó jaká ničemná opovážlivost lidí přisuzovat Kristu věci, které mohou být jen vůlí a výmyslem ďábla!“ Myslím si, že každý z nás má v sobě trochu Castellia, jen málokterý člověk je natolik ztracený případ, že by někde uvnitř necítil tíhnutí k lidskosti. Ale každý v sobě máme i trochu Kalvína: jsme někdy přesvědčeni, že naše zkušenost je objektivní pravda, že tato pravda je dobrá pro všechny a když naše okolí holt ještě nedorostlo k jejímu poznání, je přece věcí obecného blaha použít pro dobro ostatních trochu té manipulace, nátlaku a násilí – byť jen emočního... Nikdo z nás už dnes neškrtne sirkou pod hranicí s jiným člověkem, ale na úrovni mezilidských vztahů se můžeme netolerancí a nedostatkem empatie stávat těmi, kteří zraňují. Kdysi jsem četl, že snad všechna nelaskavost se vynořuje v okamžiku, kdy zapomeneme, že ten druhý je jako my. Tak si myslím, že je to dobré si to připomínat. Ještě tak před desíti lety bych do komentáře ke knize optimisticky psal, že žijeme v době, kdy osvědčování Castelliových vlastností nebude třeba, že demokratické instituce jsou v Evropě tak pevné, že žádný Kalvín nemůže dostat relevantní prostor pro uskutečňování násilí na společnosti. Dnes si tak jistý nejsem, dnes už mám trochu strach. A proto si myslím, že je důležité číst Zweiga – nebo třeba Havla a Snydera – a pěstovat v sobě lásku k druhým, toleranci a připravenost nést svůj díl odpovědnosti. Může to být zapotřebí. Pokud ne, tím líp... „Protože se v každé době obnovuje násilí v jiné podobě, musí lidé ducha vždy znovu vést proti němu boj; nikdy se mu nesmějí vyhnout pod záminkou, že násilí je v tuto chvíli příliš silné a že by proto nemělo smysl čelit mu pouhým slovem. Neboť nezbytné věci se nikdy neříkají dost často a pravda není nikdy zbytečná.“