Velkolepá poetika byla příčinou, proč jsem se dlouhou dlouho vyhýbal Shakespearovi. Ačkoliv nejsem s to posoudit, nakolik jsem do něj dorostl, přece jsem rád, že jsem si nejprve prošel jeho hry a až poté tyhle dvě básně. Onu metafyzickou, a nepoměrně krátkou, báseň "Fénix a hrdlička" rovnou vynechám, neb ve mně nezanechala příliš dojmů, mezi autorovými díly hraje takovou zvláštní nekonkrétní roli, a její smysl se bude pravděpodobně měnit s každým dalším čtením. Jde mi však o ty dva výpravné kousky, o jejichž poetické stránce - protože je řeč o Shakespearovi v české verzi Hilského - nemá smysl hovořit. Obě sice měly svoje "hluchá" místa, kdy jsem se téměř nudil, ovšem to jejich pojetí, vzájemné zrcadlení a celkový význam, z toho mi bylo vyloženě "zle". V tom nejlepším smyslu, pročež následující slova zcela minou uměleckou stránku věci. V jednom případě prakticky znásilnění muže, v druhém nepochybné znásilnění ženy. Říkal jsem si, co je ve své podstatě brutálnější, zda se to dá srovnat. Jelikož je sexuální/erotické násilí aktuální i po těch 400 letech, mohou "Venuše a Adonis" a "Znásilnění Lukrécie" velmi dobře posloužit jako krutě poetické příklady obou stran spektra. A za to Shakespearovi opět patří velký dík. Je to vzájemně v mnohém podobné, přitom nesrovnatelné a zároveň obojí naprosto kruté, odsouzeníhodné, dalekosáhlé v důsledcích a....odporné. Tyto dvě básně mají podle mého slušný potenciál rozvířit dlouhé diskuze, hovory, na dané téma neovladatelného, sobeckého chtíče, brutálního pudu a jeho důsledků. A nijak neztratily na síle s přibývajícím věkem. Což je vlastně možná škoda, protože to znamená, že stále je to problém aktuální.

Poklad mezi knihami! Krásné mazlení se slovy, vtip a vykreslení lidských charakterů. Číst tyto básně bylo jak naslouchat té nejjemnější hudbě, jak procházka nejlíbeznější krajinou, prostě krásný a bohatý zážitek. Shakespearovo Sonety miluju a mám je přečtené již tolikrát a nyní si k nim přidám i tuhle knihu. Pan Shakespeare a pan Hilský jsou mistři!