„Myslel jsem, že když člověk dospěje, automaticky pak ví, co má v každé situaci dělat. Nejspíš bych se do dospělosti tak nehnal, kdybych tušil, kolik je v tom improvizace.“ Tohle je zkrátka nadčasová série, která zdaleka není jen o tom, jak malý kluk ve městě vnímá svět dospělých a do běla rozpaluje všechny kolem sebe. Tuhle verzi už předvedl francouzský génius René Goscinny. Oproti tomu Bill Watterson s chlapeckým sarkasmem a odzbrojující naivitou sehrává nádhernou poemu o dětství na americkém venkově. Calvin a Hobbes tvoří dokonale sehranou dvojku, v níž raubíř Calvin představuje horkokrevnou touhu po všem novém a naopak imaginární tygr Hobbes je klidným zastáncem prostého života. Ta bezprostřední nostalgie z toho přitom čiší výtvarně i scenáristicky, až je jednomu málem smutno, že žije tady a ne tam. Geniální na tom je, že před deseti lety jsem se „pouze“ bavil absurdností jednotlivých skečů. Dnes si je sám prožívám naplno, když se s jedním takovým malým rozumbradou pokouším vyjít.

O tenhle báječně sžíravý komiks se s dětmi (jednou) budeme nelítostně prát. ;-) A pokud se budou Calvinem příliš inspirovat...? No, pak asi budu horečně hledat nějakou nevinnou au-pair, ideálně na plný úvazek. :-)) Místy byla satira snad až příliš hutná a tíživá - jak vidno, i v prostém komiksu může být realita značně jasnozřivá a provokující (jak k myšlenkám, tak k rodičovskému cholerismu) ...