Knížečka spíše pro děti a mládež, kterou člověk může číst v době, kdy nemá moc času a ani energie na něco těžšího. Hororové příběhy jsou opravdu kratičké, takže knihu přečtete za chvíli. Kniha je hezky a vtipně provedená.

Přes sedmdesát mikropovídek (často o pár řádcích) na sto padesáti stranách zaručuje minimálně dvě věci - neodradí kvantem písmenek a příjemně ukrátí čas. Jsou zde texty morbidní, hravé, strašidelné i humorné, prostě od všeho něco. Bohužel, obrovské množství má i tu nevýhodu, že šíře nápadů se za chvíli omrzí a čím víc máte přečteno, tím víc se vám příběhy zdají slabší. Nejsou zlé, ale v rámci těch předchozích jsou víceméně obyčejné. Hořkým překvapení bylo, že mí jednoznační favorité Lemony Snicket, Kenneth Oppel, Brad Meltzer, Neil Gaiman či Michael Connelly v celkovém posuzování kvality nijak významně neohromili a naopak příjemně překvapili autoři mně naprosto neznámí, jako jsou Jenny Nimmo, Gloria Whelan, Jerry Spinelli a hlavně pak Jon Klassen. Díky kvantitě jednoduše antologie trpí větším množstvím průměrných textů, než těch výtečných. Přesto jsou Půlminutové horory jednou z nejkouzelnějších strašidelných knih pro mládež, jaké v poslední době vyšly. Pobaví a občas i trochu postraší.