„Potíž ve vědeckém bádání je fakt, že věda má pro některé vědce pseudonáboženskou povahu, a případné objevy tak mají charakter náboženského zasvěcení, které daleko přesahuje jejich schopnosti dohlédnout na skutečné důsledky svých činů. Typickým rysem tohoto komplexu je dále pýcha, bohorovnost, která patrně souvisí se ztrátou transcendentní roviny u dnešního člověka. Současná relativizace hodnot vede podle Junga k ‚luciferské pýše‘: člověk se domnívá, že je sám zdrojem dobra i zla, ztrácí vztah k transcendentním hodnotám, které přesahují jeho omezené chápání a dobovou podmíněnost. Tato samolibost pak vede k přesvědčení, že své chování můžeme plně kontrolovat, a tak se ‚zla‘ jednoduše vyvarovat.“ (Miloš Mauer) Tuhle knížku jsem si neplánoval číst, a když už jsem ji měl v rukou kvůli konkrétním kapitolám, tak jsem neměl v plánu ji přečíst celou. Ale nakonec jsem ji celou přečetl, a dokonce s velkým zájmem – byl to totiž takový pomyslný patchwork témat, které – až na pár výjimek - byly všechny poutavé, každá svým způsobem. Téměř každá z kapitol ke mně nějak promlouvala, nebo mi nějak proměnila nebo zpřesnila pohled na to či ono. Odborníkem na lékařskou etiku se určitě nestanu, žádné další prohlubování znalostí v oboru se nejspíš dít nebude, ale už tento základní vhled do problematiky byl fakt nečekaně přínosný! Přestože je kniha věnována primárně studentům medicíny a logicky se tedy zaměřuje na vztahy v lékařském prostředí, je užitečná i obecněji: třeba téma budování mocenské dominance, a z druhé strany naučené a záměrně vytvářené bezmoci, je specificky popsána pro vztah lékař-pacient, ale jsou to role, ve kterých se můžeme nečekaně ocitnout i v „běžných“ sociálních interakcích: vždyť každý z nás někdy potřebuje od druhého pomoct a každý se někdy ocitne v pozici, kdy od něj jeho bližní očekává účast na svém uzdravování - a je rozhodně dobré nad těmi rolemi v teorii přemýšlet, abychom v nich pak v praxi neselhali. Ale zajímavých témat je mnohem víc: oslovila mě logoterapie Viktor Frankla a způsob, jak najít smysl i v nemocech a lidském utrpení. Také otázka lidské autonomie ve vztahu k vlastnímu zdraví a životu, která má spoustu kladů (nechceme být poslušné loutky v rukou lékařů a podrobovat se diagnózám, o kterých nejsme informovaní), ale i řadu pastí (když zapomeneme na to, že náš život nám cele nepatří, že ho zásadně uskutečňujeme ve vazbách s druhými). Zmíněn byl i známý Zimbardův experiment, který klade velezajímavé otázky stran etických limitů, jejich subjektivního vnímání a posouvání. Jako věřící čtenář (a s vědomím, že jeden z autorů je katolický kněz) jsem samozřejmě nemohl minout triádu témat, které jsou vnímány jako problematické z hlediska rozporu hodnot mezi křesťanským a sekulárně-liberálním světem: eutanazie, interrupce a asistovaná reprodukce. Nezaujímal jsem v těchto věcech rozhodná stanoviska a ani právě dočtená učebnice mi střelku mého etického kompasu nezabetonovala v jednoznačné pozici. Ale argumenty ve prospěch toho tzv. klasicky-katolického pohledu se mi zdají být relevantní a myslím, že by určitě neměly být v etické diskuzi přehlíženy. Minimálně jako korektiv případného příliš vědeckého a příliš antropocentrického vnímání. Prostě tehdy, když má medicína tendence neuznávat etické principy a považovat za legitimní jakékoli praktiky – takto vnímaná medicína (oddělená od etiky) bude sotva schopna sama omezit svoji moc. Ne, v příštím průvodu Hnutí pro život mě neuvidíte. Přesto bych si přál žít ve světě, ve kterém je embryo předzvěstí budoucího zázraku bytí s důstojností tomu odpovídající, ne biologický materiál; ve kterém společnost nebude vytvářet tlak na matky čekající nemocné děti; ve kterém se život člověka na konci jeho cesty nebude považovat za bezcenný jen proto, že už neprodukuje žádný viditelný užitek. Ale pokud bych měl zmínit jedinou věc, kterou jsem si ze setkání s knihou odnesl, nebylo by to nic jiného než aplikace starého známého biblického zlatého pravidla: Výrok „jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte ve všem vy s nimi.“ mi znovu připomněl, že každá lidská osoba je milovaná a chtěná a má na ni tak být nahlíženo. „Pokud se nám zdaří přesvědčit sami sebe, že určitá skupina jiných lidí vlastně ani lidé nejsou a nacházejí se ‚mimo kruh‘, pak nás nespasí žádný etický systém na světě, neboť etiku typicky aplikujeme toliko na bytosti uvnitř kruhu. Od dualismu a rozdělení světa na dva druhy lidí je již jen malý krůček k dehumanizaci, zpochybnění lidství druhého, a odtud ještě menší ke genocidě.“ (Marek Vácha)