Renesance byla časem tušení svobody. Veleduchové té doby ovšem viděli jen svobodu poznání, svobodu umění, svobodu mluvit, tvořit a zpívat - nic víc, jak už to bývá v dobách, kdy praskají řetězy a hroutí se zdi. I my o tom leccos víme z našich časů. Rabelaisova apoteóza vožbrundů a mazavků tohoto světa, tento traktát opěvující veselost zrozenou z ušlechtilého moku musel zapšklým strážcům chmurných středověkých mravů znít stejně svatokrádežně, jako některým uším dnes zní řádění Pussy Riot v katedrále Krista Spasitele. Je to spisek útlý, maličký, leč nabitý životem a veselostí, kterou by dnešní člověk v díle váženého starodávného kněze, učence, lékaře, právníka a stavitele vůbec nehledal. "Pití vína jest z člověčích konání, vedle nemírného mluvení a usilovné modlitby, ta věc, kterouž se odlišuje od jiných pozemských tvorů... jimž Bůh nevdechl člověčí duši," praví Mistr v úvodu, a nabádá své obecenstvo: "Nuže bratři, odložtež vrhcáby! vysmrkejtež flusy! pozapínejtež příklopce! pozvednětež korbel! a naslouchejte mým slovům." Na mou duši, stojí za to zařídit se podle těch pokynů!.

„A hola! vězte: na zábavu máte celý život, a celou smrt na odpočívání.“