Přečteno úplně poprvé v životě:-) Škoda, že jsem tuhle přenádhernou pohádku ve verších jako malá neslyšela recitovat babičku. Babička nám recitovala samé drsné balady a já to milovala. Úplně si dokážu představit, jak bych hltala pasáže s babou Zimicí. „Když mrzlo, baba Zimice nejhezčí měla časy – studeným světlem měsíce topila, svítila si, rampouchy posnídala, pak do zpěvu se dala, krákala jako hejno vran, okna i dveře dokořán. Zlá byla na Květušku, na svoji malou služku. Květuška pro ni k obědu sněhové koule dělá, prsty jí křehnou od ledu, sníh utírá si z čela, a nikde nemá zastání, baba ji na mráz vyhání a divné práce jí dává: do nůše vítr nachytat, sněhové vločky počítat – Květuška poplakává, slzy jí mrznou na tváři, nic se jí z toho nedaří.“ Moc ráda bych knížku přečetla svým dětem, ale vím, že by se strašně bály a nechtěly ji číst. Holt v tomhle nejsou po mamince:-)

Tato knížka a " Zimní pohádka o Smolíčkovi" jsou moje dětství. Nejde určit, která je krásnější.