„Na tom starobylém národě zaníceně lpěl. Láska ke všemu německému mu byla nade všechno.“ Miguel Serrano, chillský diplomat a myslitel, prohlásil, že tato kniha „je nejdůležitější ze všech, které kdy o Führerovi byly napsány.“ Jistě je také nejkrásnější. Popravdě pro mě vzpomínky Augusta Kubizeka znamenají příliš mnoho, než abych je komentovala jako historik, ačkoli je to jeden z nejdůležitějších pramenů – a spolehlivý, jak dosvědčuje i Brigitte Hamannová. Pořád jsem z nich tak rozechvělá, že je můžu označit nanejvýš za zlom, který mi toho nesmírně mnoho vyjasnil. Jeden z těch aha-momentů byl tak intenzívní a oslnivý, že nejspíš právě změnil moji odbornou specializaci. Ale kdybych se to pokusila rozvést, asi bych nebyla o moc srozumitelnější než noční řečnická cvičení ve Stumpergasse. :) Prostě jedna z nejlepších knih, které jsem v životě četla. Čistě literárně je to překrásné dílo – dílo jemného vkusu a citlivého intelektu, vynikajícího pozorovatelského nadání i filosofického úsudku. A také plné chápavosti a humoru (představu mladého Adolfa Hitlera oblečeného v pytli na slámu, takže „vypadal jako indický asketa“, už asi nevyženu z hlavy :D). Jednou jsem nachytala svého otce, jak se řehtá nad kapitolou „Adolf skládá operu“. Nutno podotknout, že August Kubizek to s budoucím kancléřem vůbec neměl lehké. Jeho dobromyslná, kultivovaná a laskavá povaha ale umožnila přátelství neobyčejné hloubky i umělecké podnětnosti. Autor mě přiměl k dalším a dalším zamyšlení nad tím, „co znamená slovo přátelství“, jak říká v závěru. Jelikož je to pramen, očividně se dostává spíš k historikům než k laikům. To je ale škoda. Měl by si ho přečíst každý, kdo stojí o pochopení prostředí, z nějž vyrůstá „Mein Kampf“. (Tedy těch pár čtenářů, kteří mají pohromadě dost mozkových buněk, aby jim došlo, že občas něco nedává smysl jenom proto, že neznají historický kontext.) V tomhle ohledu je „Můj přítel z mládí“ vynikající: uvádí čtenáře do prostředí provinčního Lince i multikulturní Vídně; zmiňuje hospodské schůzky selských schönererovců v Leondingu, roztahování českého živlu i strhující vášnivost tehdejšího wagneriánství a hudebních bojů o Brucknera… K nesmyslům v překladu: místo „školský spolek“ má být „Schulverein“, což je konkrétní organizace; a „Rheingold“ v žádném případě není Wagnerův hrdina, nýbrž název jeho opery „Rýnské zlato“. Sám August Kubizek se (naštěstí) mýlí v tom, že žádná z básní mladého Hitlera se nedochovala. Četla jsem tuhle knihu dlouho, protože jsem nad ní vlastně víc přemýšlala, než četla. Nosila jsem si ji na prosluněné louky, které vypadaly jako ze „zlatého podzimku“ v Nietzschově „Ecce homo“… Ale „číst dlouho“ nestačí. Budu se k ní vracet do smrti.

Člověku se až nechce věřit, že Hitler byl v podstatě normální dítě a mladík. Jak píše jeho přítel, dokonce skočil pro topící se ženu do řeky, chránil týraného psa, obdarovával žebráky. Můžeme to srovnat například s takovým Ladislavem Stroupežnickým, který podle Toulek českou minulostí byl známý zvrácenou surovostí - uřezával živým králíkům uši, veverkám ocasy, ptákům vyloupával oči, házel po lidech nože, psychicky trýznil staršího bratra Mikoláše Alše, atd. Všechno je možné, z celkem milého dítěte se stane jeden z největších válečných zločinců a krutý spratek napíše Naše furianty a bude z něj dramaturg Národního divadla. Cesty osudu jsou nevyzpytatelné a nic není jisté...